Zhruba 1 400 světelných let od naší sluneční soustavy se u hranic souhvězdí Lyry a Labutě nachází hvězda s katalogovým označením KIC 8462852. Je asi 1,5krát objemnější než naše Slunce a na první pohled na ní není nic zvláštního.

Přesto v poslední době několikrát vzbudila pozornost.

Hvězdě KIC 8462852 se také říká Tabbyina hvězda, protože její objevitelkou je americká astronomka Tabetha S. Boyajian (*1980), byť objekt byl pozorován již koncem 19. století. Podobných těles jsou ve vesmíru biliony.

Tento žlutobílý trpaslík se však z pohledu ze Země nechová úplně tak, jako ostatní známé hvězdy.

Jednoduše řečeno, Tabbyina hvězda bliká. To by nebylo nic nenormálního, žádná hvězda nesvítí zcela stabilně. Tu šlápne na plyn, tu pro změnu přibrzdí, záleží na jejích vnitřních procesech.

U Tabbyiny hvězdy však astronomové zaznamenali pokles svítivosti i o 20 %. V dlouhodobém horizontu se pak svítivost snížila o 3 %. A to už jsou čísla, která stojí za pozornost. Zvláště, když vědecká obec zatím netuší, čím jsou výkyvy způsobeny.

Různí konspirátoři mají jasno a nepřipouštějí jinou možnost: blikání hvězdy má na svědomí vyspělá mimozemská civilizace. V tomto smyslu informovala i řada senzacechtivých médií.

Byť ani tuto variantu nešlo zcela zavrhnout, zkušenost říká, že vysvětlení tajemství hvězdy bude méně spektakulární.

Vesmír je nejen chladný, obrovský a bůhvíjaký ještě, ale také je plný různých objektů a jevů, jejichž principy zatím lidstvo neumí vysvětlit. Přesto tu některé možnosti jsou.

Podle Occamovy břitvy je v případě více možných vysvětlení nejlepší upřednostnit to nejjednodušší. Jenže které to je?

Jako první se nabízí chyba měření či selhání lidského faktoru, koneckonců cesta vědy je dlážděna mnoha omyly, nepotvrzenými hypotézami a slepými uličkami. Toho si však jsou samozřejmě vědomy i vědecké týmy, které záhadu zkoumají.

Měření probíhá déle než osm let za pomoci teleskopu Kepler a později i dalších přístrojů a dochází ke stejným závěrům, takže eventualitu omylu lze vyloučit.

Tabetha S. Boyajian nabídla vysvětlení, že za tímto zvláštním jevem stojí mohutný kometární roj. Tomu by napovídal přebytek světla v infračerveném pásmu.

Komety, jak je známe z našeho solárního systému, jsou typické svými ohony, jedním plynným a druhým prachovým. Tyto ohony by mohly vytvářet mračna, která by hvězdu zastínila.

Ale kometární teorie nedokáže zcela jasně vysvětlit dlouhodobé změny v jasu Tabbyiny hvězdy. Navíc by počet komet v jednom roji musel dosahovat statisíců.

Jedním z nejděsivějších objektů ve vesmíru jsou černé díry, tedy zhroucené hvězdy se silnou gravitací, z níž neuteče ani světlo. Nemohla by právě černá díra pohlcovat světlo i Tabbyiny hvězdy? Nejspíše nikoliv.

Černá díra, jak napovídá její název, sice není viditelná, avšak svým působením umí o své existenci dát vědět více než dost. A žádný z měřících přístrojů podobný objekt poblíž hvězdy KIC 8462852 nezaregistroval.

Okolo černých děr se však vytvářejí rozsáhlé disky. Za předpokladu, že se někde na půli cesty mezi námi a hvězdou takový disk nachází, mohl by z našeho pohledu stmívání a rozsvěcování hvězdy způsobovat.

Do jiných částí vesmíru by přitom Tabbyina hvězda svítila stabilně. Disk by však musel být solidně velký, jeho průměr by musel činit alespoň 500 astronomických jednotek. Leč pozemské teleskopy zatím v ose Země – Tabbyina hvězda podobný objekt neobjevily.

Americký astrofyzik Joshua Simon přišel s možností, že poblíž hvězdy mohlo dojít ke kosmické havárii. Teoreticky se zde mohly srazit dvě či více planet.

Kolize mohla do okolního prostoru vyvrhnout obrovské množství prachu, ze kterého se pak vytvořil mohutný oblak. Ten poté kolem hvězdy začal obíhat a z pohledu okolních pozorovatelů způsobuje změny ve svítivosti hvězdy.

Záhadný mrak, pokud skutečně existuje, by se však nutně nemusel nacházet poblíž inkriminované hvězdy. Podle Jasona Wrighta z Penn State University se klidně může jednat o mezihvězdný oblak.

Každopádně viníkem stmívání rozhodně nebude planeta, která by hvězdu obíhala. Periodicita změn světelného jasu tuto možnost vylučuje. Navíc, i velká planeta dokáže „potemnit“ svit hvězdy jen v řádech jednotek procent.

Objevují se i další možnosti, z nichž je samozřejmě nejlákavější ta, že vše je způsobeno činností vyspělé mimozemské civilizace. Ani vědci ji nezavrhují, ale hlavně z toho důvodu, že co se nedá stoprocentně vyloučit, je třeba vzít v potaz.

Teoreticky si lze tedy představit civilizaci na takové úrovni, že potřebuje ze své mateřské hvězdy „vysát“ co nejvíce energie. K tomu by bylo potřeba vystavit mohutnou konstrukci, která by hvězdu obklopovala. Pro takovou záležitost se vžil pojem Dysonova sféra.

Nejnovější pozorování celou záhadu rozkryla. Ukázalo se, že různé vlnové délky světla procházely v různém množství. Hvězdu tedy zakrývá mračno prachu a jeho zrníčka rozptylují světlo různým způsobem. Kdyby se totiž jednalo o nějakou megastavbu, rozptyl by byl konstantní.