Ježovština – pojem, při kterém mnoha Rusům vstanou vlasy hrůzou na hlavě. Vždyť během let 1937 a 1938 tajná sovětská policie NKVD zatkla podle odtajněných sovětských archivů 1 548 367 osob, z nichž bylo pak 681 692 zastřeleno. To v průměru znamená asi 1000 poprav denně.
Celkový počet obětí ježovštiny se někdy odhaduje na 950 tisíc až 1,2 milionu, vzhledem k chybějící dokumentaci může být i podstatně vyšší. Hlavním vykonavatelem těchto hrůz byl právě Nikolaj Ježov.
Samozřejmě tak činil na nepsaný příkaz sovětského diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina.
Nikolaj Ježov se narodil 1. května 1895 v Petrohradu. Asi nepřekvapí, že i on zvládl jen základní vzdělání. K tomu se přidal komplex z malé postavy – měřil jen 150 centimetrů. V letech 1909 až 1915 byl zaměstnán jako asistent krejčího a jako dělník v továrně.
Mezi roky 1915 a 1917 sloužil v ruské armádě. A několik měsíců před Velkou říjnovou revolucí se připojil k bolševikům.
Psal se rok 1936. Moskva za sebou měla první velký proces, ve kterém byli odsouzeni k smrti i legendy bolševismu Kameněv a Zinovjev.
Stalin v té době vládl naprosto tvrdou a neochvějnou rukou, žádná opozice vůči němu neexistovala. Přesto však nebyl spokojen. Jeho zvrácená mysl neustále hltala historické knihy z dob carského Ruska a on sám se cítil být nástupcem carů.
Chtěl být nejen milován, ale toužil i po tom, aby z něj šel strach. Obojí se mu až s hrůznou dokonalostí podařilo.
Stalin byl přesvědčen o tom, že pokud si má udržet loajalitu svých podřízených, musí je obměňovat. Teď se zaměřil na šéfa tajné sovětské policie NKVD Genricha Jagodu. Znelíbil se mu, snad i proto, že věděl už příliš mnoho.
Jagodovi se navíc nelíbilo, že musí nechat zatýkat staré bolševiky. „Dozvěděla jsem se, že na Stalinův rozkaz měli Kameněva a Zinověva mučit. Jagoda to řekl jejímu muži a rozplakal se. Byl totiž jiný než ostatní lidoví komisaři.
Do strany vstoupil v roce 1907. Nedělal to samozřejmě kvůli kariéře, ale protože byl revolucionář a liberalista. Postupem se však, vlivem strachu, velice z měnil,“ vzpomínala později Anna Bucharinová, vdova po jedné z obětí velkého teroru.
To ovšem nic nemění na tom, že i Jagoda, podobně jako jiní bolševici, měl na svých rukou moře krve.
Koho však vybrat jeho nástupcem? Stalin si vzpomněl na jeden článek Nikolaje Ježova, člověka jemu naprosto oddaného. Ježov v něm psal, že politická opozice musí nakonec vést k násilí a terorismu.
Ježov byl naprosto bezcitný a bezvadně se pro práci, se kterou milovaný vožď nechtěl mít aspoň před světem nic společného, hodil. Bylo rozhodnuto, pro další teror bude použit Ježov. Ironií osudu to byl o pár měsíců později právě Ježov, kdo Jagodu zatýkal.
Ježov hodlal své šance využít. Konečně si mohl naplno vybít své komplexy. Nejdříve nechal zlikvidovat dosavadní vedení NKVD. To mu však nestačilo.
Od Stalina si nechal schválit zákon „O represivních opatřeních proti bývalým kulakům, kriminálníkům a ostatním antisovětským elementům“. V něm se mimo jiné pravilo:
„Před státními bezpečnostními orgány stojí nyní úkol bezohledně celou bandu antisovětských elementů rozbít, pracující sovětský lid před kontrarevolučními intrikami ochránit a konečně jednou provždy učinit konec jejich sprosté rozkladné práci proti základům sovětského státu.“ Teror tak získal státní posvěcení.
Mučení vězňů nabývá těch nejbrutálnějších forem. Před očima otců jsou mláceny a znásilňovány jejich dcery, oběti jsou bity přes chodidla, genitálie, pod jejich nehty jsou zaráženy ostré předměty. Málokdo takové mučení vydrží.
Tehdy zatčený spisovatel Anatolij Žigulin popisuje svou tehdejší situaci:
„Strážní nás odvedli dolů do sklepa, byli čtyři a měli vojenské okované boty, stál jsem uprostřed cely se spoutanýma rukama, tloukli mě všichni najednou, pak mne začali ze všech sil kopat, upadl jsem na zem.
A když mne kopali do břicha, omdlel jsem, ta bolest byla nesnesitelná. Jeden z nich mne mlátil, až jsem z toho byl polomrtvý, hodil mne do kouta cely, v které mne vyslýchali, a potom usnul na stole.
Věděl naprosto přesně, že mu nemám co říci, když se probudil, znovu mne zmlátil a pak mne odtáhl do mé cely.“ V jednoduchosti je ovšem síla.
Proč se vyčerpávat bitím, když stačí přivázat člověka k rozpálenému radiátoru… Ježov může spokojeně hlásit do Kremlu, že odhaluje jedno spiknutí za druhým. V novinách se objevují titulky: „Sovětský lid miluje soudruha Ježova!“
Jaká byla tehdy v Moskvě atmosféra, popisují vzpomínky Fjodora Glatkova: „Tenkrát v Moskvě zmizely adresáře. V papírnictví je sice prodávali, ale nikdo je nekupoval. Kapesní adresář nikdo nepoužíval. A proč ne? Z jednoduchého důvodu.
Jakmile někoho zatkli, ze všeho nejdříve mu sebrali adresář. A lidé, které tam měl zaznamenané, byli zatčeni vzápětí.“
Ježovova NKVD postupuje jak nelítostný stroj.
Zatýká v restauracích při obědech, na tanečních zábavách, v nemocnicích vytahuje pacienty přímo z postelí, neváhá zatknout ani čerstvého ženicha, který teprve před pár minutami řekl své vyvolené „ano“ na celý život.
A ovšem, černá ruka tajné policie nejčastěji řádí za úsvitu, kolem čtvrté hodiny ranní.
Ovšem i Ježov se brzy stane pro Stalina nepohodlným. Možná zašel příliš daleko, když rozjel teror v tak velkém měřítku. Stalin chtěl být milován a rozhodně si nepřál, aby paranoidní atmosféra v zemi byla spojována s jeho jménem.
V dubnu 1938 je náhle Ježov převelen na celkem nevýznamný post lidového komisaře pro lodní dopravu. Sice mu bylo Stalinem ponecháno vedení NKVD, ale jako jeho zástupce byl jmenován nový Stalinův oblíbenec Lavrentij Berija.
Ježov musel vědět, že se blíží jeho konec, přesto dál pro Stalina odhodlaně pracoval a nechával vraždit. Události poté nabraly rychlý spád.
11. listopadu 1938 byl Ježov zbaven funkce lidového komisaře vnitřních věcí (NKVD) a 25. listopadu ho Berija v této funkci nahradil. V březnu 1939 se konal osmnáctý sjezd Všesvazové komunistické strany.
Nikolaj Ježov byl v té době již odstaven na vedlejší kolej, ale stále měl naději, že se stane členem ústředního výboru. Když došlo k navrhování kandidátů do tohoto orgánu, ozvalo se i Ježovovo jméno.
Zpočátku neměl nikdo námitek, Ježov je přece znám jako soudruh oddaný straně a Stalinovi. Ten seděl podle svého zvyku v koutě, bafal ze své dýmky a celou situaci pozoroval.
Pak vstal, požádal o slovo a začalo krátké drama, které Ježovovi definitivně zlomilo vaz.
Stalin: Ježove? Kde jsi? Pojď sem nahoru mezi nás. No pověz nám, co si o sobě myslíš? Hodíš se za člena ústředního výboru?
Ježov: Soudruhu Staline…Já vám nerozumím…Vždyť vy přece dobře víte, že jsem svůj osud spojil se stranou a s revolucí, stranu a vás osobně, soudruhu Staline, miluji více než svůj život…
Stalin: Opravdu? A co Frinovskij? Znal jsi ho?
Ježov: Samozřejmě, že jsem ho znal, soudruhu Staline…Vždyť býval mým zástupcem.
Stalin: A víš, kdo byl Šapiro? Fedorov? A co takhle Molčanov? (významní představitelé NKVD, během čistek popraveni) Znal jsi je?
Ježov: Ale Josife Vissarionoviči, vždyť jsem přece sám odhalil jejich spiknutí proti vám a straně!
Stalin: Ano, ovšem! Když jsi věděl, že jejich hra je u konce, tak sis pospíšil a přilezl jsi za mnou. Ale co bylo před tím? Před tím existovalo spiknutí, které mělo za úkol zavraždit soudruha Stalina!
To mi chceš, Ježove, tvrdit, že vedení NKVD připravovalo převrat a ty jediný, jako vedoucí NKVD, jsi o něm nevěděl? Přemýšlej o tom! Proč jsi nechal strážit soudruha Stalina lidmi s revolvery? Aby soudruh Stalin mohl být snadněji zastřelen?
Kolik nevinných lidí skončilo kvůli tobě ve vězení? Co mi na to řekneš, Ježove?
Ježov: Ale…
Stalin: Zmiz! Nevím, soudruzi, zda si tenhle člověk zaslouží vaši důvěru. Samozřejmě, nechte si to projít hlavou, je to jen a jen na vás. Ale já mám své pochybnosti…
Ihned poté byl Ježov jednomyslně ze seznamu kandidátů vyškrtnut. 10. dubna byl zatčen. Ani on se nevyhnul mučení a vrátilo se mu tak to, co sám pomáhal roztáčet. 4. února 1940 byl pak bez soudu zastřelen.