Posolit hřbet ruky, připravit plátek citronu a jde se na věc… Stačí vteřinka a „tekuté stříbro“ mizí v našich útrobách spolu se zbylými ingrediencemi. Existuje několik druhů a postupů, jak ji vychutnávat. A právě v nich konzumenti nejčastěji chybují. Namísto požitku upřednostňují celosvětově rozšířený nešvar…

Divoké a nespoutané Mexiko se stane během své dlouhé historie obohacovatelem lidstva.

Zasáhne do oblasti módy, když světu dá oblíbená sombrera, milovníkům památek nadělí pořádnou dávku aztécké kultury a pro fajnšmekry připraví lahodný nápoj, který si získá celý svět. Jeho jméno je tequila. Se stříbrnou tekutinou se tu rozhodně nešetří.

Jak Mexiko stvořilo legendu

Známé přísloví praví: „Za vším hledej ženu.“ A ani v případě objevu tequily tomu není jinak. Ačkoliv muži mají už ze své podstaty k alkoholu o něco blíže, podle jedné legendy za první šťávou z agáve stojí mytická bohyně Mayahuel.

Od té doby slouží jako občasná pochoutka k oživení jídelníčku, se kterou se však kvůli alkoholu musí opatrně.

Moderní historie ji pojí už se 16. stoletím, kdy španělští kolonizátoři poprvé kvašené nápoje destilují, čímž získávají prvního předchůdce a vzdáleného příbuzného tequily – nápoj mezcal.

Zatímco k výrobě mezcalu se používá zelené agáve, tequila si žádá jeho modrou odrůdu, která roste v blízkosti městečka Tequila. Právě odkud získá nápoj svůj název.

Špinavá práce

Se sběrem modré agáve se začíná nejdříve po 7 až 10 letech. Agáve sklízejí dělníci, kterým se říká jimadores.

Při procesu sklizně se osekají nástrojem zvaným coa úplně všechny listy, dokud nezbude jen samotné jádro – srdce agáve, které je pro výrobu nejdůležitější. Zůstane jen dužnatá část zvaná pini. Jádro váží většinou kolem 40 kg.

Z toho vznikne přibližně 6 litrů tequily. Hromady agáve jsou pak sváženy do palíren, kde je čas jim pořádně „zatopit“ – agáve se musí povařit. Když jádro zhnědne a proběhne proces kvašení, dochází k samotné destilaci.

V závislosti na druhu agáve se může procedura i několikrát opakovat. Než ale pálenka spatří světlo světa, chvilku si musí „pohovět“ v dubových sudech. Pravá tequila by měla obsahovat okolo 40 % čistého alkoholu.

Tekuté bohatství

Nejčastěji rozlišujeme mezi tequilou blanco (stříbrnou) a gold (zlatou). Ačkoliv by se mohlo zdát, že kromě barvy mezi nimi není žádný větší rozdíl, opak je pravdou. Liší se od sebe jak kvalitou, tak způsobem pití.

Zatímco rodilí Mexičané popíjí tequilu samotnou o pokojové teplotě, ostatní státy mají zvyk si její konzumaci zpestřovat a tak trochu přebíjet její chuť.

Stříbrná varianta je nejčastěji konzumována s plátkem citronu a solí, zlatá je popíjena se skořicí a pomerančem.

Málokdo však tuší, že zlatou většinou dobarvují karamelem, tudíž je považována za nekvalitní a hojně užívanou do míchaných nápojů, které její chuť přebijí.

Rodinný poklad

Na kvalitní kousky upozorňuje zejména označení NOM (Norma Oficial Mexicana). Jedná se vlastně o jakousi formu ochranné známky, která uživateli poskytuje informace o tom, kde byl nápoj vyroben.

V současnosti je mexickou vládou schváleno jen pět oblastí – Jalisco, Guanajuato, Michoacán, Nayarit a Tamaulipas. Když značka na výrobku chybí, jde o první varovný signál, že láhev nemá zcela čistý původ.

Aby si totiž nápoj mohl toto označení vysloužit, musí být „nadopovaný“ alespoň 51 % alkoholu. Za největšího výrobce je dnes považována firma Jose Cuervo, fungující od roku 1795.