V padesátých letech američtí výrobci televizních přijímačů inzerovali převratnou novinku: můžete klidně sedět ve svém křesle a televizor přitom v klidu ovládat! Potíž však byla v tom, že ovládání probíhalo skrze dlouhou šňůru.
Americká úřední místa najednou evidovala spoustu úrazů, vzniklých zakopnutím či zamotáním se do šňůry, která ovládání a aparát spojovala… Zlomené končetiny či úrazy hlavu byly takříkajíc na denním pořádku.
I výrobcům začínalo být jasné, že šňůra natažená skrze pokoj, skutečně není ideální řešení.
Počet podobných úrazů výrazně poklesl poté, když v roce 1955 Američan Eugene Polley (1915 – 2012) představil zařízení, které televizi mělo ovládat bezdrátově. Polley nainstaloval do každého rohu přijímače čtyři fotobuňky.
Ale i Polleyův vynález měl své mouchy. Například, jakmile vysvitlo slunce a jeho paprsky pronikly k televizi, samočinně ji přepnuly. A představa, že by lidé měli televizní programy sledovat jen za zataženými roletami, nebyla nijak lákavá.
Podobně dopadly i pokusy s rádiovými vlnami. Ty totiž bez problémů dokážou projít skrze stěnu. A tak se stávalo, že člověk sice přepnul svou televizi, ale s tím zároveň i televizi svého souseda.
Nakonec ve známých „tatrankách“ zvítězil infračervený paprsek, který se používá dodnes.
