Na papežský stolec chtěli dosadit ženu. Takovou troufalost ale Vatikán nemohl jen tak přejít. Členky řádu Vilemínitů na mučidlech rychle zazpívají a v dálce je cítit kouř zapalované hranice.

13. století se má stát dějištěm obrody myšlení. Nespokojení křesťané z Itálie v hloubi duše věří, že roku 1260 sestoupí na nebes Duch svatý a vtělí se do vyvolené osoby. Nové řády i sekty se objevují jako houby po dešti. Mezi nimi je i uskupení Vilemínitů.

„Začne období svobody, lásky a míru!“ hlásají. To by ještě církvi nevadilo. Vilemínité ale zároveň prohlašují, že papežský stolec převezmou ženy!

Teď přijde dáma!

Veškerá pozornost se upíná k jediné tajemné ženě, Vilemíně z Milána (1210–1281). O jejím životě toho víme jen málo. V roce 1262 se kolem ní shromáždí následovníci, kteří věří, že je ztělesněním Ducha svatého. Myšlenka je to prostá.

Kristus v podobě muže již na Zemi přišel. Nyní, na počátku třetího věku, musí dorazit žena. Vilemína se ke svému pobožšťování staví s odporem. Když ji někdo nazve Duchem svatým, přímo zuří.

„Narodila jsem se z muže a ženy, nejsem to, za co mne považujete,“ říká. Marně. „Na těle má pět Kristových ran a dokáže zázraky!“ šíří se o ní. Vše popře, ale její odpor nebere nikdo na zřetel.

Mýtus kolem její osoby se po smrti nafoukne do obřích rozměrů. A Vilemína zde není, aby vše uvedla na pravou míru. Posmrtně je jmenována za své zásluhy světicí.

Mezi starými to vře

Její učení převezme charismatická Manfréda z Pirovana (?–1300). Tvrdí, že je zástupkyní Vilemíny na Zemi. Do řádu přivádí i vlivné italské osobnosti. Kult není jednotný. Manfréda pořádá honosnou hostinu.

Na sešlosti jsou jen starší stoupenci, kteří – stejně jako Manfréda – Vilemínu znali osobně. „Má učitelka byla Duchem svatým!“ hlásá Manfréda. Mezi staršími to vře. Vědí, že pravda je trochu jinde. Starší muži Manfrédu nerespektují, nevěří jí.

A tak je vykáže. Zůstávají jen mladí. Ti řádu přinášejí drahé dary a přejímají náboženské role. Ženy – ať už z mladší či starší generace – jsou Manfrédiným učením uneseny.

Myšlenka mírumilovného pokřesťanštění světa od židů po muslimy v čele s ženským papežem je pro ně lákavá. Manfréda chce jít ještě dál. Má radikální feministické myšlenky, celá církev má patřit jen a jen ženám! To už je na Vatikán příliš.

Iluze se bortí

Inkvizice prošetřuje řád. Výslechy jsou, jak se na inkvizici sluší, kruté. Rozvázat jazyk je jen otázkou chvilky. Členky řádu mají jasno – před dalším utrpením se zachrání zradou. Budou před tribunálem svědčit proti Manfrédě.

Za hlavního tvůrce myšlenek je označena právě Manfréda a také její pravá ruka, Ondřej Saramita (?–1300). Při výslechu jeden osočuje druhého. „Některé věci o Vilemíně jsem přidal, aby bylo učení věrohodnější,“ přiznává Ondřej.

Udává i další členy kongregace. Manfréda se chytá stébla. „Ondřej slyšel Vilemínu říkat, že je Duch svatý,“ prohlašuje.

Na základě výpovědí Manfrédy a Ondřeje je roku 1300 Vilemíně odebrán titul světce, její hrob zničen a ostatky spáleny. „Nechal jsem se obalamutit kacířským učením!“ kaje se Ondřej. Není mu to nic platné, jeho tělo přivázané ke kůlu brzy pohltí plameny.

Stejná smrt čeká i na Manfrédu a další členky hnutí. Vilemínité právě přestali existovat.