Vraždou to začalo, vraždou to skončí… Po svatbě v roce 1625 nedokáže původem francouzská princezna Jindřiška Marie dlouho nalézt společnou řeč se svým chotěm, anglickým králem Karlem I. 

Ona nemůže vystát jeho oblíbence vévodu z Buckinghamu (1592–1628), on zase její početný francouzský doprovod, který si s sebou do Londýna přivezla.

Jednoho krásného dne Karel I. (1600–1649) nechává královninu domácnost rozpustit. Kdo se jeho příkazu vzepře, bude deportován násilím.

Také významně zatočí s královninou pokladnou, v níž se kvůli jejímu mohutnému utrácení akorát tak prohánějí myši.

Jindřiška Marie (1609–1669) zuří. V roce 1628 si však na Buckinghama počíhá atentátník a s vévodovou smrtí jako by se v ní cosi zlomilo. Nyní je to ona, kdo je Karlovým nejbližším přítelem a rádcem. Manželství náhle šlape jako hodinky a na svět přichází dědic trůnu…

Uši za pomluvy

Nadšení, jež ke své ženě chová Karel I., ovšem nesdílejí jeho angličtí poddaní. „Málo vzdělaná a příliš lehkovážná,“ šuškají si o královně. Nejvíce jim však v žaludku leží její víra – Jindřiška Marie v protestantské zemi totiž zůstává věrnou katoličkou.

Z toho důvodu nemůže být ani korunována. Ne, svůj postoj k vyznání přesto nezmění. Naopak prosté poddané provokuje svou angažovaností ve prospěch anglických katolíků, kteří jsou ještě v první polovině 17. století pronásledováni úřady a popravováni.

Jindřiška Marie využívá svého vlivu na manžela, aby represe vůči katolíkům (odhadem jich na ostrovech stále žije zhruba 300 000) zmírnil. Angličtí protestanti se jejími kroky cítí ohroženi. Společností brzy kolují nemístné pamflety mířící na královnu.

Jejich autorům ale hrozí přísné tresty. Odhaleným pachatelům kat obvykle uřezává uši.

Zastavuje korunovační klenoty

S politikou Karla I., potažmo s jeho manželkou, dochází v roce 1641 trpělivost zástupcům parlamentu, které zastupuje John Pym (1584–1643). Sepisují oficiální stížnost. „Taková nehoráznost,“ rozčílí se tehdy Jindřiška Marie.

I když v dokumentu není přímo jmenovaná, je zřejmé, že to je útok i na ni. „Musí se s nimi zatočit se vší tvrdostí,“ naléhá na manžela.

Sama pak vpředvečer občanské války opouští britské ostrovy a vydává se do nizozemského Haagu. Zde se snaží na stranu svého manžela získat zahraniční spojence a shání peníze, kde se dá. Často do zástavy dává anglické korunovační klenoty.

Když se to donese na ostrovy, stává se z Jindřišky Marie nepřítel číslo jedna. Přesto se odvážná žena odhodlá k návratu domů…

Nepřátelům neodpouští

„Madam, bude to katastrofa,“ snaží se ji od cesty na ostrovy odradit dvorní astrolog. Královna se však zviklat nenechá. Ustojí i ostřelování své lodě parlamentním námořnictvem. V únoru 1643 je zpět. Nesmiřitelná a prahnoucí po pomstě.

Když se na ni obrací přímo John Pym, aby napomohla zprostředkovat mírové jednání s králem, dává mu košem. Ne, nepřátelům neodpouští. Král musí bojovat a zvítězit. Neustále ho v tom alespoň ve svých dopisech utvrzuje.

Manželé se opět setkávají v létě 1643. Stráví spolu přibližně půl roku v Oxfordu. Do Londýna již nemohou. Občanská válka je v plném proudu. Když se naposledy loučí, je Jindřiška Marie těhotná.

Od porodu nejmladší dcery Jindřišky (1644–1670) ji dělí jen pár týdnů. Stejně jako předchozí je i tento porod pro královnu nesmírně těžký.

Přesto se, jakmile k ní dolehnou zprávy, že se z Londýna vypravila skupina šlechticů, aby ji zatkla, dává na útěk. Opět ostřelovaná nepřátelským loďstvem se statečně vydává do rodné Francie.

V Paříži kolem sebe shromažďuje okruh uprchlých anglických royalistů a snaží se najít podporu pro svého muže. V únoru 1649 ji dostihne zpráva o jeho popravě.