Skvělému císařskému vojevůdci Janu Tserclaesi Tillymu se ještě rozčílením třesou ruce, když ve svém ležení sesedá z koně. Právě projel ulicemi dobytého německého Magdeburgu . Ze šoku se nemůže zcela vzpamatovat.

Hrůzy, které ve stále hořícím městě na vlastní oči spatřil, budou Tillyho (1559–1632) až do smrti pronásledovat v jeho snech. Ano, dobyl Magdeburg (dnes ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko).

Po několikaměsíčním obléhání neprahl po ničem jiném, ale taková zkáza?! Opravdu si zasloužili místní protestanti takový konec?! Muž, kterému se přezdívá „mnich v brnění“, schovává hlavu do dlaní.

Pomoc nepřichází

Uprostřed léta roku 1630 se Magdeburg ve třicetileté válce postavil proti katolickému císaři Ferdinandovi II. (1578–1637). Jeho naděje na úspěch významně zvyšovala přítomnost švédských vojsk v Německu.

Válečnické umění jejich krále Gustava II. Adolfa (1594–1632) vlilo novou krev do žil nejednomu protestantovi… Když Magdeburg oblehne nepřítel, na pomoc Švédů ale hrdé protestantské město čeká marně.

Gustav II. Adolf má zrovna jinou práci a plení se svými muži Frankfurt nad Odrou v Braniborsku. Přesto se magdeburští obránci císařské armádě brání jako lvi.

20. května 1631 už však Tillymu a Gottfriedu Pappenheimovi (1594–1632), který s ním řídí obléhání, dochází trpělivost. „Na hradby!“ velí svým vyčerpaným a vyhladovělým mužům.

Po třech hodinách urputných bojů se katolíkům podaří prorazit brány protestantského města.

Bůh s námi

To, k čemu pak dochází uvnitř jeho hradeb, si nikdo na počátku třicetileté války nebyl schopen ani představit. Císařští vojáci, národnostně poskládaní ze všech koutů Evropy, ztrácejí veškeré zábrany. Ženou se za vidinou kořisti jako zběsilí.

Kdo se jim postaví do cesty, toho zabijí. Některé obyvatele města oběsí, jiné zastřelí. Tu ulicemi kůň vláčí za sebou jednoho ubožáka, další lidé úpějí naražení na ostré kůly. A žoldnéři dál pročesávají dům od domu. Tilly se jim v tom snaží zabránit marně.

Nedělají rozdíly mezi magdeburskými vzbouřenci a hrstkou císařských stoupenců, která ve městě zbyla. I ti, kteří volají Ferdinandovo jméno, umírají. Celé rodiny v zoufalství raději spáchají sebevraždu. „Od zničení Jeruzaléma se nikdy nestalo nic horšího.

Všichni naši vojáci zbohatli. Bůh s námi,“ napíše později Pappenheim.

Město duchů

Následujících 14 dní budou přeživší odklízet mrtvoly do řeky Labe. Město hoří. Požáry vypukají hned na několika místech. Nejspíš je ale založili sami obránci, aby nepříteli znepříjemnili triumf. Některé lokality podminovali. Téměř celý Magdeburg je zničen.

Zůstává jen katedrála a pár domů v její bezprostřední blízkosti. Ti, co měli štěstí a přežili, navždy odcházejí. Není kde bydlet. Ještě v roce 1648, kdy třicetiletá válka končí, žije v kdysi kvetoucím městě pouhých 450 obyvatel.

Panna v městském znaku byla nenávratně pošpiněna, proto se pro největší masakr třicetileté války vžilo označení „magdeburská svatba“. V německém slovníku pak zakotvil výraz „magdeburgizace“. Označuje zkázu apokalyptických rozměrů.