Začátek první světové války zastihne Vojtěcha Klecandu v ukrajinském Charkově, kde působí jako ředitel tamní pobočky firmy Laurin & Klement. Nezaváhá ani na okamžik.
Ve městě posbírá dalších 20 dobrovolníků a vydává se v jejich čele do Kyjeva, aby se připojili k České družině, předchůdkyni čs. legií v Rusku.
Muži, které v hodnosti ruského podporučíka Vojtěch Vladimír Klecanda (1888–1947) pomáhá na Ukrajině organizovat, se prosazují zejména jako rozvědčíci, a to značně úspěšní.
„Rakouský generální štáb ocenil správně práci československých rozvědčíků několikerým vypsáním značných cen na hlavy českých zrádců,“ vzpomíná sám Klecanda. Mezi legionáři si postupně buduje pevnou pozici.
3. dubna 1915 pomáhá při zadržení 1500 mužů nepřátelského 28. pěšího pluku na karpatské frontě, čímž rozčílí i samotného císaře Františka Josefa I. (1830–1916).
Nepříjemně upřímný
„Kontrarevolucionář a zpátečník,“ takovou nálepku si Klecanda vysluhuje od levicově orientovaných příslušníků legií už v Rusku. Ti mu, zvláště pak komunisté, nikdy nebudou moci přijít na jméno.
Pravdou ale je, že sám Klecanda si nadělá spoustu osobních nepřátel. Někomu vadí jeho nezměrné ambice, jiným zase jeho ostrý jazyk. Generální ubytovatel legií se totiž nikdy netají svými názory.
Pokud o někom nabude přesvědčení, že na své místo nestačí, řekne to pěkně od plic.
V Rusku to například skřípe mezi Klecandou a velitelem čs. legií Janem Syrovým (1888–1970). Po návratu domů potíže pokračují i s jinými vysokými důstojníky.
V roce 1933, když se náčelníkem hlavního štábu naší armády stává Ludvík Krejčí (1890–1972), se dokonce uvažuje o Klecandově penzionování.
Zasáhne ministr zahraničí Edvard Beneš (1884–1948) a tehdy již divizního generála pověří diplomatickými úkoly v Jižní Americe.
Před Němci neprchl
Francouzsky, německy, anglicky, rusky, španělsky nebo italsky. Všemi těmito jazyky Klecanda, jeden z našich nejschopnějších meziválečných generálů, hovoří, a tak by bylo škoda jeho schopnosti v diplomacii nevyužít. Působí jako čs.
vojenský atašé v různých zemích. Německá okupace Čech a Moravy v březnu 1939 jej zastihne v Římě. Místo, aby uprchl do některé neutrální země, vrací se domů. „Národ byl doma, moje místo tedy bylo zde,“ uvede později. Za protektorátu si s Němci nezadá. Naopak.
Exilové vládě potají posílá zpravodajsky cenné informace. Vzhlížejí k němu i představitelé odbojových skupin.
Pak však přichází 24. duben 1945 a návrh státního ministra K. H. Franka (1898–1946), aby se Klecanda připojil k delegaci protektorátní vlády, která by se spojenci jednala o obsazení Prahy Američany.
Generál není proti, a i když mise skončí fiaskem, ulpí na něm podezření z kolaborace. Po válce stráví 15 měsíců ve vazbě, ale soud ho nakonec zprostí obvinění.
Vyšetřování na 24 hodin
Jakmile Klecanda opouští brány věznice, pověsí se mu na paty agenti komunisty ovládaného Obranného zpravodajství. Rudé právo navíc rozjíždí hysterickou kampaň proti propuštěnému generálovi.
A pak, časně ráno 22. dubna 1947, je tělo generála Klecandy objeveno pod okny jeho pražského bytu na Malé Straně. Vypadl z výšky čtvrtého patra. Vyšetřování netrvá déle než 24 hodin. „Sebevražda,“ zní verdikt. Generálovo okolí však nesouhlasí.
Neměl důvod skoncovat dobrovolně se životem. Nabízí se tedy vražda… Nebo nešťastná náhoda. Okno, z něhož Klecanda vypadl, se hůře otevíralo. Generál si proto zřejmě stoupl na skříňku pod ním. Když trhl za otevírací mechanismus okna, ztratil rovnováhu a vypadl…