Sotva se 3. srpna 1704 nad Gibraltarem rozední, už nejjižnější cíp Pyrenejského poloostrova zasypávají dělostřelecké rány. Na zdejší opevnění jich během následujících pěti hodin dopadá celkem 15 000. Tomu lze jen těžko odolat!
Španělé, Francouzi nebo Britové. Ti všichni si činí nároky na vlastnictví strategicky velevýznamného Gibraltaru. Uspějí posledně jmenovaní. Britové jsou jeho vlastníky už více než 300 let. S bráněním svého majetku však mají v průběhu staletí plné ruce práce…
Umře jako gentleman
„Vzdejte se a oslavte svého krále Karla III.,“ vyzývá hesensko-darmstadtský princ Jiří (1669–1705), jeden z velitelů Velké aliance, gibraltarskou posádku.
„Nikdy, nezradím svého krále Filipa V.,“ trvá na svém její velitel don Diego de Salinas (1649–1720). Při pohledu do vlastních řad mu ale lehce vysychá v krku.
K dispozici má všehovšudy 56 bojeschopných mužů, na hrstku vyděšených civilistů není spoleh. „Jakmile zahlédnou nepřítele, rozutečou se,“ tuší velitel. Sice se na Gibraltaru nachází stovka děl, ale jen některá jsou funkční.
Zároveň k nim chybí kvalifikovaná obsluha. Ne, don Diego se přesto nevzdá.
„Je připraven zemřít jako gentleman,“ ohodnotí uznale jeho odvahu i nepřítel. Evropa se tehdy zmítá ve válce o španělské dědictví.
Od smrti retardovaného Karla II. 1. listopadu 1700 se o madridský trůn mezi sebou přetahují Francouzi, kteří se opírají o závěť zesnulého panovníka, podle níž má na korunu nárok Bourbon Filip V. (1683–1746), s Habsburky.
Jejich kandidátem na španělského krále je Karel III. (1685–1740), v českém prostředí mnohem známější jako císař Karel VI. a otec Marie Terezie (1717–1780).
Útěk před pleněním
Na stranu Habsburků se ve sporu postupně přidávají Nizozemci, Angličané i Portugalci, kteří společně utvoří Velkou alianci.
Jejímu loďstvu i pozemním silám se po několika předchozích nezdarech v jiných částech Španělska a Středomoří v srpnu 1704 podaří dobýt Gibraltar. Donu Diegovi nakonec přece jen nezbývá než po třech dnech bojů kapitulovat.
Přítomní Francouzi se stávají válečnými zajatci. Španělští obyvatelé Gibraltaru, kteří se pokorně vzdají a přijmou za svého krále Karla III., mohou zůstat. Vítězná Aliance jim garantuje svobodu vyznání i zachování jejich majetků.
Většina lidí však Gibraltar opouští. K jejich rozhodnutí přispěje i následné plenění, kterého se převážně angličtí a nizozemští vojáci dopouštějí.
„Ze všech kostelů na Gibraltaru byl ušetřen jediný,“ líčí hrůzy anglický admirál George Rooke (1650–1709).
Zbaví se spojenců
I když Aliance dobyla Gibraltar ve jménu Karla III., Angličané si zde brzy začínají dělat, co chtějí.
Prvního gibraltarského guvernéra ještě jmenuje habsburský arcivévoda, ale o těch dalších už rozhoduje anglická královna Anna (1665–1714), aniž by cokoli konzultovala s Vídní.
„Zbavte se všech cizích vojáků,“ dostává v roce 1711 příkaz z Londýna nový guvernér Thomas Stanwix (1670–1725), aby Gibraltar „očistil“ od jiných aliančních jednotek než anglických.
Utrechtský mír, uzavřený v roce 1713 a ukončující válku o španělské dědictví, již cenný kus pevniny přiznává bez okolků Britům. Španělé se s nemilou skutečností smiřují jen těžko, a tak zdejší anglická posádka musí opakovaně čelit obléhání.
Každé ustojí, včetně toho nejdelšího v dějinách britské armády, k němuž dochází v letech 1779–1783…
