Za Stalinova panování v SSSR nedosahovala „životnost“ šéfů NKVD nijak závratných výšin. Jak Jagoda, tak Ježov záhy skončili s kulkou v těle. Nicméně Lavrentij Berija vydržel po boku Stalina celých 14 let a dokonce jej i přežil. Nicméně nakonec ani on svému osudu neunikl.

Berija se narodil v chudé zemědělské rodině Abcházii, ve městečku Mecheuli nedaleko Suchumi. Od svých 16 let studoval v Baku na technické stavební škole.

Brzy jej uchvátily bolševické myšlenky, ale jeho studium i revoluční kontakty byly přerušeny, když byl v létě 1917 zmobilizován a odeslán na rumunskou frontu.

Po skončení války se vrátil do Baku, dostudoval, a ve dvaceti letech získal diplom stavebního technika.

Berija se však stavařem nikdy nestal. Plánoval sice své studium architektury, ale strana mu doporučila, aby se stal příslušníkem Čeky, předchůdkyně NKVD. Zde se začíná naplno projevovat zvrácená Berijova osobnost.

Po potlačení protibolševického povstání dal Berija pro výstrahu popravit 10 000 lidí. Záhy se stal náčelníkem celé gruzínské tajné policie. Jeho metody naháněly strach i hierarchicky výše postaveným funkcionářům, neboť Berija si nebral žádné servítky.

Tajemníka ÚV arménské bolševické strany Chandžjana dokonce zastřelil ve své kanceláři.

Stalin Beriju důvěrněji poznal v roce 1931 na rekreaci. Při sezeních Berija Stalinovi podal vyčerpávající údaje o všech důležitých činitelích na Zakavkazsku.

O každém z nich věděl něco ze soukromí, svým špiclováním zjistil jejich slabé stránky, udal Stalinovi i to, co si o něm myslí. Stalin ihned pochopil, že Berija je „jeho“ člověk.

A Berija na oplátku porozuměl, že před svým krajanem se musí chovat nanejvýš podlézavě.

V době velkého teroru třicátých let Berija řádil jako smyslů zbavený. Právě v Gruzii byl poměr zatčených a zastřelených nejvyšší z celého SSSR. Berija některé popravy dokonce prováděl osobně. Jeho sadismus neznal mezí.

Zařídil si speciální mučírny, ne nepodobné středověkým, kde zatčené osobně trýznil. Poté, co se Stalin rozhodl zbavit Ježova, za jeho nástupce si vybral právě bývalého studenta stavební školy.

Mnozí Rusové si tehdy možná oddychli. Nenáviděný Ježov byl pryč a řada normálních lidí věřila, že o excesech NKVD není Stalinovi nic známo. Vždyť i řada vězňů, tzv. zeků, z gulagů se písemně obracelo právě na Stalina s prosbou o pomoc.

Berija však v teroru pokračoval. Ne již tak otevřeně, ale i za jeho vlády měly tajné sovětské složky dostatek práce.

Právě na jeho svědomí padá smrt tisíce polských důstojníků, kteří padli do zajetí po hanebném paktu Molotov – Ribbentrop, kde se nacistické Německo a SSSR zavázali ke spolupráci. Berija navrhl a poté zorganizoval fyzickou likvidaci Poláků. 15 000 lidí poté v Katyni, Kalininu a Charkově skončilo s kulkou v hlavě.

Sovětský svaz se potřebuje rozvíjet. Tomu „pomáhá“ i Lavrentij Berija. Tisíce a tisíce vězňů končí v pracovních táborech, kde dřou jak otroci v dolech, na stavbách železnic, průplavů nebo průmyslových závodů.

A to v takových podmínkách, které si dnešní člověk jen sotva dokáže představit. „Do gulagů sváželi lidi jako dobytek. Vagony nebyly určeny pro převoz lidí ani pro jejich fyzické potřeby.

V podlaze jsme vymlátili díru a nad ní jsme konali svou přirozenou potřebu.

Ale některé ženy se příliš styděly, nedokázaly ten stud překonat, a mnohé potom zemřely v agónii s prasklým močovým měchýřem,“ vzpomínal později jeden islámský duchovní, který přežil útrapy gulagu.

I Berijovy kratochvíle byly zvrácené, podobně jako celá jeho osobnost. Jeho vášní byly ženy. Ovšem Berija nebyl typ, po kterém by ženy šílely, ani se jim nedvořil.

Se svým šoférem a se svou ochrankou jezdil po Moskvě a vybíral si ženu či dívku, která se mu líbila. Když takovou spatřil, dal své ochrance pokyn, ta vyběhla na ulici a nešťastnou dívku zatáhla do auta. To pak nabralo směr k Berijově kanceláři.

Jedna z jeho obětí později našla v sobě odvahu a popsala svůj hrůzný zážitek se šéfem NKVD: „Sklonil se nade mne a řekl: Podívejme, jak ti hoří tváře…, odtáhl závěs a objevilo se veliké kanape potažené zeleným hedvábím.

Pak přistoupil ke mně a promluvil na mě jako na psa: Tak si lehneme, ne? Cítila jsem, jak se na mne vrhá cosi těžkého. Kůže na něm skřípala a přezky mne škrábaly.

Začal mne ohmatávat, jednou rukou mi svíral krk a škrtil mne, tou druhou si mne přidržoval, hlavu mi otloukal o podlahu. Pak mě znásilnil.“

Je to zvláštní, ale některé lidi Stalin odmítal předat do Berijových pařátů. Patřil mezi ně například maršál Georgij Žukov. Stalin Berijovi řekl: „Žukova ti nedám.

Znám ho, on není zrádce.“ Podobně se Stalin postavil i za maršála Voronova. Ten se jednou nedostavil do Kremlu na plánovanou schůzku. Stalinovi to bylo divné, tudíž se Beriji zeptal: „Lavrentiji, je u tebe?“ Berija kradmo odpověděl, že ano.

„Bude zítra zpátky?“ zeptal se Stalin. „Zítra ne,“ řekl Berija. „Tak pozítří?“ zeptal se znovu Stalin. „Pozítří tu bude,“ zněla odpověď. Na další schůzce už byl Voronov přítomen.

Nad Berijou se začaly stahovat mraky už před Stalinovou smrtí. Stalin však už neměl tolik sil, aby opět zahájil éru monstrprocesů. Když Stalin 5. března zemřel, Berija byl u jeho smrtelné postele.

„Jakmile Stalin projevil známky vědomí, Berija klekl na kolena, chytil Stalinovu ruku a začal ji líbat. Jakmile Stalin upadl do kómatu, Berija vstal a uplivl si,“ píše ve svých pamětech Stalinův nástupce Nikita Chruščov. Berija se později chlubil, že to byl on, kdo Stalina otrávil.

Po Stalinově smrti byl Berija přesvědčen, že to bude právě on, kdo se stane vůdcem SSSR. Byli tu však i jiní vlčáci. V první řadě Malenkov a Molotov. Všechny ale nakonec přechytračil Nikita Chruščov.

Berija nakonec skončil také na popravišti. Nebyl ovšem odsouzen za ta neuvěřitelná kvanta zločinů, která měl na svědomí, ale v rámci vnitrostranického boje byl označen za britského vyzvědače. Před svou popravou lezl po kolenou a prosil o život…