V roce 1932 se po parlamentních volbách mění v Irsku vláda. Koalici, která se svojí úspornou politikou snažila zmírnit následky hospodářské krize, střídá strana Fianna Fáil (Vojáci Irska) v čele s Éamonem de Valérou. Chce samostatné Irsko a Velkou Británii považuje za zlo…

Nacionalista Éamon de Valéra (1882 – 1975) voliče naláká hlavně na slib, že Irsko bude hospodářsky nezávislé, a co nejdříve vyhlásí republiku.

Prohlašuje, že rozdělení ostrova na dvě části podle smlouvy s Velkou Británií z roku 1921 je „neodpustitelné zlo páchané na irském lidu“ a spojení s ní zpřetrhá.

Zbavuje poslance nutnosti přísahat věrnost králi, vytváří novou „republikánskou“ ústavu nebo odmítá, aby irští farmáři platili staré dluhy Británii.

Odmítnutá nabídka

Začátek 2. světové války přináší vítanou příležitost, jak se od Británie co nejvíce oddělit.

Tlak Spojenců de Valéra odmítá a hned druhý den po útoku na Polsko obě komory irského parlamentu vyhlašují neutralitu bez ohledu na to, co tomu jejich britský „velký bratr“ řekne. Veřejnost Valéru podporuje.

Antikampaň jako odměna

O dohodu s Valérou  se pokouší i britský ministerský předseda Winston Churchill (1874 – 1965), který v červnu 1940 nabídne sjednocení irského ostrova výměnou za to, že Britové budou moci využít tři strategické irské přístavy a Irové dají rozkaz k internaci všech Němců a Italů v zemi.

Premiér De Valéra odmítne a odměnou mu je protiirská kampaň ve spojeneckém tisku. „Zmocněte se irských přístavů silou! Německé ponorky tankují na irském pobřeží!“ objevuje se v novinách. Díky vášním dokonce vzniká mýtus: „Irové pomáhají nacistickému Německu!“

Šokující kondolence

Podle českého historika Jana Franka je ale skutečnost úplně jiná: „V průběhu války však irské úřady více vycházely vstříc Spojencům, jejichž spadlé piloty vracely do Británie, zatímco německé internovaly,“.

Asi 50 tisíc Irů navíc rukuje do britské armády. O šok pro velkou část světa se ovšem irský premiér postará 2. května 1945. Osobně na německém vyslanectví v Dublinu kondoluje vyslanci Hempelovi k vůdcově smrti.

Svůj nerozvážný krok vysvětluje tím, že vyslanec představuje národ, ne režim a navíc se k němu celou dobu choval korektně.