Hitler 25. srpna 1939 nervózně rázuje po své pracovně v budově berlínského kancléřství. Netrpělivě čeká na zprávy z Říma. Na druhý den plánuje útok na Polsko a chce vědět, jak se jeho italský spojenec, s nímž o tři měsíce dřív uzavřel tzv. Ocelový pakt, zachová.

„Itálie není připravena na válku,“ přichází vzápětí stručný vzkaz od Benita Mussoliniho (1883–1945). Německý vůdce cosi zlostně zakleje.

Operaci Fall Weiss odloží na 1. září 1939. Po německém vpádu do Polska a vyhlášení války třetí říši ze strany Velké Británie a Francie se navíc Itálie prohlašuje za „válku nevedoucí mocnost“. Je to první mráček na dosud jasném nebi italsko-německých vztahů.

Přelud mocnosti

Další italská „rána pod pás“ přichází 18. března 1940. Tehdy se Mussolini s Hitlerem (1889–1945) setkávají vysoko mezi alpskými vrcholy, v Brennerském průsmyku u hranic obou zemí.

„Bylo jasné, že se Hitler chystá odpálit soudek se střelným prachem,“ vzpomíná na kvap, s nímž byla schůzka organizovaná, italský ministr zahraničí a duceho zeť hrabě Galeazzo Ciano (1903–1944).

Třetí říše se připravuje na další úder v Evropě, tentokrát západním směrem. „Italové se nezapojí do války, dokud nepřijde moment, který bude vyhovovat nám,“ říká před setkáním s Hitlerem ještě Mussolini Cianovi.

Během následných jednání předává německému vůdci předlouhý seznam požadavků na dodávky zbraní a dalších materiálů, který se dopředu jeví jako nereálný. Na povrch před německým spojencem nyní vyplouvá italská bída.

Dojem o velikosti své země, který se Mussolini v posledních letech snažil v celé Evropě vzbudit navázáním na odkaz zaniklé Římské říše, není nic víc než iluzí.

Druhořadá armáda

Pod vlivem německých úspěchů na západní frontě se Italové s postupujícím rokem 1940 přece jen do bojů zapojí. Jednotky, vyslané do Francie, však připomínají spíše obětní beránky, jejichž krev musí ospravedlnit nároky Říma na dělení kořisti.

Mussolini hodlá vyhrát jackpot. 28. října 1940, přesně 18 let po jeho slavném pochodu na Řím, vpadnou po řadě provokací italské jednotky do Řecka. „Řekové neradi bojují,“ ujišťuje předtím generalita Mussoliniho.

Ten je přesvědčen, že dosáhnout Athén nebude problém. Záhy se přesvědčí o opaku, když Italové narážejí na tuhý odpor. Hitler zatím na dálku sleduje počínání svého spojence na Balkáně se stále větším znepokojením.

Jeho velitelé se dokonce o italské armádě vyjadřují značně nelichotivě jako o druhořadé síle.

Unavení válkou

I když se stav italského válečného letectva nebo námořnictva může na první pohled zdát impozantní, samotným italským vojákům se příliš bojovat nechce.

„Náš národ je unaven válkou, protože předkové dnešních Italů válčili už v době, kdy národy střední Evropy teprve lezly po stromech,“ prohlašuje italský spisovatel Curzio Malaparte (1898–1957).

Prostí Italové pociťují nedůvěru ke svému německému spojenci. Nakonec se ale bez jeho pomoci neobejdou. Pokud Hitler nechce, aby se Italové v Řecku úplně znemožnili, musí v dubnu 1941 zasáhnout.

Podobně jako v Africe ale boje na Balkáně budou vázat německé jednotky, které pak budou třetí říši vážně chybět.

Kvůli invazi do Řecka je Hitler nucen odložit start operace Barbarossa, tedy útok na SSSR. „Kdyby Italové nenapadli Řecko a nepotřebovali naši pomoc, válka by se ubírala zcela jiným směrem.

Předběhli bychom o týdny ruskou zimu, dobyli Moskvu a Leningrad, nebyl by žádný Stalingrad,“ povzdechne si sám Hitler později před svou dvorní režisérkou Leni Riefenstahlovou (1902–2003).