„Ve slově myš se píše tvrdé y“ vysvětluje trpělivě malým školákům Marie. Učit chtěla od malička a ve třídě plné dětí se cítí jako ve svém živlu. Těší se na každou hodinu. Jenže teď před ni život postavil nelehké rozhodnutí. Pokud se vdá, bude se muset vzdát svého učitelského snu.

„Provdáš se za mne?“ zeptá se absolventky učitelského ústavu Marie jednoho jarního dne roku 1910 její nápadník Pavel ve vší počestnosti po pětileté známosti. „Ano, ne, nevím…“ prožene se zmatené Marii rychle za sebou hlavou.

„Dej mi čas na rozmyšlenou,“ žádá pak svého milého.

Pavla má ráda a chtěla by s ním založit rodinu, jenže má ráda i všechny děti ze své třídy. Jak ovšem říká § 51 zemského zákona ze dne 27. ledna 1903 schváleného Českým zemským sněmem, v Čechách „provdání se učitelky má býti pokládáno za dobrovolné vzdání se služby.“ Podobný zemský zákon § 14 ze dne 26. prosince 1904 platí i na Moravě.

Praví se v něm, „že prozatímně a definitivně ustanovené učitelky a definitivní učitelky ručních prací vystoupí provdáním se z úřadu učitelského, přičemž mají dostati odbytné nepřesahující posledního ročního služného.“ Náleželo jim tedy odstupné maximálně do výše posledního ročního platu.

Odstupné se bude hodit

Nejenom Marii, ale i spoustě dalších českých a moravských učitelek se nelíbí, že pokud chtějí zůstat ve školství, musejí dodržovat celibát.

Protesty jim ale nepomohou, ačkoli už v roce 1903, krátce poté, kdy zákon začne platit, se poslanec Jindřich Houra snaží o jeho zrušení. O deset let později se o něco podobného pokouší další skupina poslanců, ovšem i tentokrát marně.

Podle nařízení by totiž učitelky nemělo v jejich náročném povolání nic rozptylovat, ani mateřské a manželské povinnosti.

Marie se po mnoha úvahách nakonec rozhodne pro manželství, ale už teď je jí jasné, že jí společnost dětí jí bude chybět. Jenže kdyby se potichu vdala, stejně by se všechno brzy provalilo a ji by čekal vyhazov. Pak by nedostala ani odstupné.

„Já ani Pavel nejsme příliš bohatí, takže peníze se nám budou do začátku hodit,“ uvažuje realisticky.

Bezdětné učitelky mládeži nerozumí

Teprve v roce 1919 už za nové Československé republiky přichází na pořad jednání Národního shromáždění otázka celibátu učitelek. Argumentů pro zrušení se objevuje spousta.

Například statistiky ukazují, že učitelky odcházejí mnohem dříve do penze ze zdravotních důvodů. Posledních deset let před první světovou válkou odešlo do penze ročně 2,38 % učitelek, ovšem jenom 1,25 % učitelů.

Kritici poukazují na to, že kdyby měly učitelky zázemí v rodině, předčasných odchodů do důchodu by nebylo tolik. Ve hře jsou ale i další důvody.

„Zejména školské úřady přišly k názoru, že neprovdané učitelky velmi často nesprávně pohlížejí na různé otázky životní, tak jako staří mládenci, kteří nemajíce a neznajíce vlastního rodinného života, měří vše z úzkého, velmi často sobeckého svého hlediska,“ upozorňuje zápis ze zasedání Národního shromáždění, kde se otázka celibátu projednávala.

Bezdětná učitelka sotva může pochopit všechny souvislosti výchovy dítěte v rodině.

Svobodným občankám nikdo práva neupře

České a moravské učitelky bojují za odstranění omezujícího předpisu. Na ministerstvo školství a národní osvěty už od založení republiky putují petice, které požadují zrušení celibátu.

V únoru roku 1919 se scházejí nejdříve pražské a pak i české a moravské učitelky a sepisují své požadavky. „Ve svobodné republice není možné, aby učitelce, svobodné občance, někdo upíral její lidská práva,“ shodují se rozhořčené ženy a zákon 455/1919 Sb.

o zrušení celibátu učitelek se nakonec daří v Národním shromáždění prosadit. Zajímavé ovšem je, že na sousedním Slovensku za Rakousko-Uherska žádný podobný zákon neplatil.