Znakem olympijských her je symbolika pěti navzájem propojených kruhů, které znázorňují „jednotu pěti kontinentů a setkání závodníků celého světa na olympijských hrách v duchu soutěže a přátelství“.
Symbol může být použit v jedné nebo pěti barvách (modré, žluté, černé, zelené a červené vždy na bílém podkladu), přičemž žádná neznačí konkrétní kontinent, ale všechny národy.
Proslavené logo navrhl v roce 1913 baron Pierre de Coubertin (1863–1937).
Návrh vlajky v bílém provedení a s logem představil baron de Coubertin na VI. olympijském kongresu 1914 v Paříži.
Protože LOH 1916 v Berlíně se kvůli válce nekonaly, zavlála zástava poprvé až v roce 1920. Všechny kopie vyvěšované na stadionech musejí mít rozměry šestkrát dva metry a vlát nad soutěžemi, dokud hry neskončí a vlajka není obřadně předána organizátorům následujících OH.
K latinskému mottu „Citius, Altius, Fortius“ (Rychleji, výše, silněji) inspiroval de Coubertina jeho přítel, dominikánský mnich Henri Didon. Mottem připravovaných OH se toto úsloví stalo již v roce 1894.
Specifickým znakem her je oheň.
Ten poprvé plápolal nad Amsterodamem v roce 1928. S myšlenkou na jeho symbolické znovuzrození a zapálení v antické Olympii přišel v roce 1934 šéf organizačního výboru berlínské olympiády Theodor Lewald (1860–1947).
Dne 20. července 1936 se v Řecku roznítil oheň, který se díky 1108 kilometrů dlouhému štafetovému běhu s pochodní, i skrze Prahu, dostal až na Olympijský stadion v německé metropoli. Na ZOH zahořel plamen poprvé ve Svatém Mořici 1948.
Olympiáda má i svou hymnu. V roce 1958 se touto hymnou oficiálně stala kantáta řeckého skladatele Spyridona Samarase. Poprvé však byla tato skladba použita již v roce 1896 při prvních letních olympijských hrách v Athénách.
Poskytování práv k olympijským symbolům v současnosti představuje jeden z hlavních příjmů Mezinárodního olympijského výboru.