Je to už 78 let, co propukl nejstrašnější konflikt v dějinách lidstva – druhá světová válka. 1. září 1939 překročilo německé vojsko polské hranice, což ve svých důsledcích vedlo ke smrti téměř 50 000 000 lidí.

Byla to válka zlá, strašlivá a plná chyb a omylů. A samozřejmě naprosto největším omylem bylo to, že se svět nechal do takové války vůbec vtáhnout.

Server EpochaPlus.cz pro vás vybral 10 největších omylů oné hrůzné doby, které se ve svém důsledku neobešly bez milionů lidských obětí.

Omyl č. 1: Přecenění Adolfa Hitlera

Té šílené a krvavé řeži, která stála téměř 50 milionů lidských životů, se dalo zabránit. Nestalo se tak, především díky krátkozrakosti Velké Británie a Francie. Tyto tehdejší velmoci do poslední chvíle věřily, že se s Hitlerem dá jednat. A navíc se jej bály, protože jeho možnosti značně přecenily.

V Německu sice Adolf Hitler záhy nastolil vládu teroru, ale pro zahraničí si čas od času našel i vlídnou tvář.

Například svými dalekosáhlými odzbrojovacími návrhy nebo při příležitosti berlínské olympiády v roce 1936. V roce 1934 Hitler podepsal smlouvu o neútočení s Polskem, i když ji samozřejmě nehodlal dodržet.

Poláci, ve kterých dřímaly antisemitské nálady, se zájmem sledovali, kterak se v Německu z Židů stávají občané druhé kategorie.

„Naleznete-li řešení tohoto problému, postavíme vám ve Varšavě skvostný pomník,“ řekl polský vyslanec v Berlíně Lipski Hitlerovi 20. září 1938 o „židovské otázce“.

O dva dny později pak v souvislosti s československou krizí propukly ve Varšavě spontánní manifestace, na kterých Poláci provolávali: „Ať žije Hitler!“

Po 1. světové válce sice Německo mělo zakázáno zbrojit, ale řada tajných programů toto nařízení obcházela. Němečtí piloti se například školili v Sovětském svazu. Nicméně německá síla stále nebyla dostatečná v porovnání s Francií a jejími spojenci. A tak Hitler blufoval.

Při jednom ze sjezdů jeho strany architekt Albert Speer postavil kolem amfiteátru, kde noční shromáždění probíhalo, řadu světlometů určených pro vyhledávání nepřátelských bombardérů.

Francouzi i Britové znepokojeně konstatovali, že Německo má tolik světlometů, že jimi může plýtvat.

Něco podobného úspěšně vyzkoušeli Němci i během horkého léta 1938. V českém pohraničí tehdy panoval stav ne nepodobný občanské válce a celá Evropa se bála, že bude stržena do víru brutálního konfliktu.

Francie měla s ČSR spojeneckou smlouvu, ale velká část její politické reprezentace zoufale hledala cestičky, jak se z této smlouvy vyvléknout.

Od poslední velké války uplynulo pouhých 20 let, francouzská armáda byla v dezolátním stavu a Francouzům se za Čechoslováky příliš umírat nechtělo. O tom, jak krátkozraká politika to byla, se Paříž měla přesvědčit zanedlouho.

V srpnu 1938 byl francouzský velitel letectva, generál Vuillemin, pozván do Německa, aby si prohlédl stroje Luftwaffe. Její šéf Hermann Göring se k Francouzovi choval neobyčejně zdvořile, chtěl zanechat ten nejlepší dojem.

Pozvání mělo dva účely – za prvé odradit Francii od pomoci ČSR a za druhé ukázat Francouzům, že německé letectvo je neskutečně silné.

Němci Vuillemina vozili z jednoho letiště na druhé. Na každém z nich bylo připraveno množství moderních stíhaček i bombardérů. Francouzskému generálovi se ježily vlasy na hlavě při pohledu na sílu německého letectva.

Jistě mu v té chvíli projela hlavou myšlenka na bomby dopadající na Notre Dame, Invalidovnu nebo Vítězný oblouk. Jenže Vuillemin si nevšiml jedné věci – neustále šlo totiž o stejná letadla. Němci je jednoduše přesouvali souběžně s generálovou cestou.

Vuillemin předal francouzské vládě obšírnou zprávu, ve které tvrdil, že německá převaha ve vzduchu je drtivá. I proto Francouzi nešli Československu na pomoc, německá lest se zdařila.

O rok později, kdy Německo napadlo Polsko, sice Britové a Francouzi Němcům válku vyhlásili, ale k bojovým operacím se neodhodlali, nanejvýš svrhli na německá města několik letáků.

Německý generál Wilhelm Keitel, později norimberským tribunálem odsouzený k smrti, si tehdy do svého deníku zapsal: „My vojáci jsme během polské války načisto počítali s útokem západních velmocí, především Francie.

Byli jsme nanejvýš překvapeni, že se na západě vůbec nic nedělo. Francouzský útok by se sice setkal s německým závojem, nikoliv však s houževnatou obranou.“

Jeho slova potvrdil i další z důležitých postav německé armády Alfred Jodl, který po válce před soudem vypověděl:

„Jestliže jsme se nezhroutili už v roce 1939, tak to bylo jen proto, že 110 francouzských a britských divizí na západě bylo během polského polního tažení proti našim 23 divizím v úplné nečinnosti.“

Omyl č. 2: Jak válku začít?

23. srpna 1939 oběhla svět šokující informace: Německo a Sovětský svaz se dohodly na neútočení! Obě antagonistické strany se zavázaly, že nepoužijí vojenskou sílu proti druhé straně a nespojí se s jejími nepřáteli.

Moskva tak de facto uznala německou loupež Sudet a zábor českých zemí za legální.

Hitler si mnul ruce. „Teď mám celý svět v kapse,“ jásal. Věřil, že nyní může na Polsko, které si s Rusy v tajném dodatku smlouvy rozdělil, beztrestně zaútočit. Byl přesvědčen, že západ couvne a spřátelená Itálie půjde do války s ním.

Pouhé tři dny po podepsání paktu měla německá branná moc vtrhnout na polské území.

Spokojený byl i Stalin: „Je to samozřejmě vše jen hra o to, kdo koho přelstí. Vím, co měl Hitler za lubem. On si myslí, že mně převezl, ale ve skutečnosti jsem ho převezl já,“ řekl po podepsání paktu Nikitovi Chruščovovi.

Československo již neexistovalo a Poláci museli na rychlo ve svých obranných plánech počítat s odhalením svého jižního křídla. Optimismus jim ovšem nescházel, Poláci věřili, že v případě války to budou oni, kdo vstoupí vítězně do Berlína. O motorizované německé armádě se smíchem říkali, že to je jen Cirkus plechowy.

Komando německé tajné služby se pozdě večer 25. srpna pomalu blížilo k jablunkovskému průsmyku. Tato jednotka měla 2. světovou válku zahájit. Jablunkovský průsmyk byl důležitým strategickým bodem, který otevíral cestu do nitra Polska.

Podobně se do pohybu daly i německé jednotky, dislokované mezi Čadcou a Žilinou. Ty dokonce vnikly na polské území a obsadily jednu železniční stanici. Ovšem posily nepřicházely. „Co se děje?“ ptali se němečtí vojáci.

Hitler rozkaz k nástupu svých vojsk na poslední chvíli odvolal. Generální štáb polilo horko. „Ti nahoře se zbláznili! Copak se dá tak ohromné frontě velet jako jednomu praporu?

Za krajní křídla ve východním Prusku a na Slovensku neručím, jinde to snad ještě půjde,“ hlásil do telefonu spojovací náčelník, generál Erich Fellgiebel.

Útok je skutečně odvolán, některé jednotky jsou zastaveny těsně před hranicemi spěšnými kurýry. Zmíněné německé komando však hranice překročí. Zajme vlak s 2000 horníky, stejně tak i několik polských vojáků.

Na polský generální štáb přicházejí zmatené informace:

„Kolem 13.30 střílel německý kulomet na dva polské pohraničníky, kteří šli u osady Malinowo asi 100 metrů od hranic.“ „V 15.30 palba z kulometu v oblasti Sucha Gora.“ „Hodinu před půlnocí je hlášena střelba z Maslownic…“ Němci se ovšem posil nedočkali, takže své jednotky stáhli.

Co vedlo Hitlera k tomu, že pečlivě chystaný útok odvolal? Byly to dva zahraničně-politické faktory. Jeho smlouva se Stalinem sice způsobila šok, ale nevedla k pádu britské vlády, v což Hitler doufal.

Naopak, Velká Británie se zaručila, že v případě útoku na Polsko, přijde Polákům na pomoc. Druhým momentem, který Hitlera donutil k zastavení útoku, bylo Mussoliniho prohlášení, že Itálie není na válku připravena.

„V našich rozmluvách jsme o válce hovořili v souvislosti s rokem 1943. Tehdy budu na válku připraven,“ psal italský diktátor do Berlína.

26. srpna tedy válka nevypukla. Svět dostal ještě pět dní míru, byť velmi podivného, navíc. Němci nakonec svůj plán uskutečnili a 1. září na Polsko zaútočili.

Omyl č. 3: Střelba do vlastních řad

Ač Francie a Velká Británie vyhlásily Německu válku již 3. 9. 1939, byl – řečeno s klasikem – na západní frontě klid. Němci tehdy vtipkovali, že zatímco v Polsku probíhá Blitzkrieg (blesková válka), na západě se vede Sitzkrieg (válka vsedě).

Francouzi sice začátkem září obsadili několik vylidněných vesnic na německém území, ale poté se raději stáhli a vyčkávali na příští události v domnění, že jsou bezpečně schovaní ve svých pevnostech na Maginotově linii, která se táhla podél celých francouzsko-německých hranic „Kdo zaútočí, prohraje,“ tvrdil na jaře 1940 vrchní francouzský velitel, generál Gamelin.

V časných ranních hodinách dne 10. května 1940 zahájily německé ozbrojené síly útok na západoevropské státy. První překvapivé údery a letecké nálety dopadly na dosud neutrální Nizozemsko a Belgii úderem čtvrté hodiny ranní.

Začalo se činit i německé letectvo, které začalo sypat bomby na francouzské, holandské a belgické strategické cíle.

Ovšem nejen na ně. Jeden německý letecký svaz dostal za úkol uskutečnit nálet na východofrancouzské město Dijon. Letadla svůj smrtonosný náklad vysypala a vrátila se zpět na svou základnu. Útok se stal osudným čtyřiadvaceti lidem.

Ovšem ani jeden z nich nebyl obyvatel Dijonu. Všichni měli svůj trvalý pobyt v německém městě Freiburg, který byl od původního cíle vzdálený 225 kilometrů. Německá Luftwaffe se fatálně zmýlila a bombardovala vlastní území…

Veřejnost se ovšem nic nedozvěděla, nacistický ministr propagandy Goebbels prohlásil, že Freiburg byl zničen Brity.

Dodnes se ovšem vedou spory o tom, zda se skutečně jednalo o omyl nebo o provokaci, která pak měla před světovým veřejným míněním ospravedlnit nálety na francouzská civilní města. To se skutečně nedá vyloučit, protože v roce 1941 došlo k podobnému případu.

Když Německo napadlo SSSR, bombardovala německá letadla se sovětským maskováním tehdy maďarské Košice. Berlín tak chtěl přimět Budapešť, aby se i ona podílela na tažení do Sovětského svazu…

Ovšem spíše se skutečně jednalo o omyl, protože němečtí piloti měli s navigací občas problémy. Začátkem roku 1940 „úspěšně“ potopili několik torpédoborců. Jenže nikoliv britských, ale vlastních. Lodě byly totiž nedostatečně označené.

Problém s palbou do vlastních řad měli i Američané. Poté, co v Tichomoří americké dělostřelectvo sestřelilo několik svých letounů, přistoupila americká generalita ke změně označení svých vojsk.

Dosavadní červená hvězda v bílém kruhu se totiž velmi snadno mohla splést s japonským označením rudého slunce.

Američané a Britové způsobili sami sobě těžké ztráty i při vylodění u Agrigenta na Sicílii v roce 1943. Tehdy invazní jednotky sestřelily 23 svých letadel, která byla plná parašutistických jednotek.

Známý je rovněž případ ze 14. února 1945, kdy americké letectvo svrhlo bomby na Prahu. Podle pilotů se jednalo o důsledek chyby v navigaci. Bombardéry se totiž měly zúčastnit masivního náletu na Drážďany, který probíhal od 13. do 15. února.

Vskutku „husarský“ kousek se podařil Italům, kteří vstoupili do války v červnu 1940. Jeden z prvních italských výstřelů poslal k zemi letadlo, ve kterém cestoval vrchní velitel italské armády v severní Africe a generální guvernér Libye Italo Balbo.

Spiklenecká teorie hovoří o tom, že letadlo bylo sestřeleno na přímý rozkaz Mussoliniho. Balbo totiž nesouhlasil s italsko-německým spojenectvím, spíše se klonil k Britům.

Samostatnou kapitolu tvoří i řízená střelba do vlastních vojáků. Tu ve velkém praktikovala především Rudá armáda. Do nebezpečných operací byli vysíláni zekové, vězni z nechvalně proslulých Gulagů.

Proti nim stáli Němci a do zad jim mířili příslušníci vojsk sovětské tajné policie NKVD.

Omyl č. 4: Jak si nechat utéci nepřítele před nosem

Před útokem německých vojsk na Francii na jaře 1940 se německé vrchní velení obávalo opakování situace z let 1914 až 18. Strašák poziční zákopové války vězel v hlavě mnoha německých generálů. Vše ale bylo jinak.

Taktika bleskové války slavila úspěch a wehrmacht stál brzy před branami Paříže. Cíl, kterého císařské armády nebyly schopny dosáhnout za čtyři roky při ztrátách 1,8 milionu vojáků, wehrmacht splnil za pouhých šest týdnů, když ztratil „jen“ 27 000 mužů.

Francouzské síly byly téměř rozbity a britskému expedičnímu sboru nezbývalo nic jiného než evakuace.

Britové se stáhli k přístavu Dunkerque, odkud se chystali odplout na své ostrovy. Němci je v tu chvíli měli takříkajíc na lopatě. Elita britské armády mohla být relativně snadno zničena. Ovšem postup Němců se v tu chvíli zastavil. Proč?

Často se spekuluje, že Hitler chtěl nechat Brity odplout z politických důvodů. Je pravda, že snil o německo-britském spojenectví, kde by Německo ovládalo Evropu a kus Afriky a Britové své rozsáhlé impérium.

Tuto hypotézu potvrdila i poválečná výpověď generála von Rundstedta: „Kdyby bylo po mém, tak by z toho Angličané u Dunkerque nedostali tak lehce. Ale měl jsem ruce svázané rozkazy přímo od samotného Hitlera.“

Hitler postup německých armád skutečně zastavil. Nevedl ho k tomu ovšem ohled na Angličany, obával se totiž, že jeho jednotky postupují příliš rychle. Odkrývaly tím svá křídla, což dávalo jistou šanci Francouzům k úderu.

Hitler netušil, že francouzská armáda je v takovém stavu, že na nějaký útok nemá sebemenší pomyšlení.

Německé jednotky se tedy zastavily a přeskupily se. Němci si neuvědomili, že Dunkerque je vlastně jediný přístav, který Britům zbyl, a když jim to došlo, evakuace byla v plném proudu. Ihned na přístav zaútočili, ale bylo již pozdě.

Zpoždění, které Němci nabrali, dovolilo spojencům opevnit se a 14 dní držet přístav ve svých rukou. Během té doby se podařilo evakuovat 340 000 Britů, Francouzů, Čechů, Poláků, Belgičanů a příslušníků mnoha dalších národností.

Evakuace byla prováděna na rychlo a se značnou mírou improvizace. Vojáky převážela všechna možná i nemožná plavidla, včetně rybářských loděk.

Po jejím úspěšném zvládnutí zavládla v Británii radost, ovšem brzy si hrdý Albion uvědomil, že evakuacemi se války nevyhrávají.

Británie se ovšem semkla kolem svého premiéra Churchilla a řečeno jeho slovy „nastala největší chvíle její historie.“

Hitler si záhy uvědomil, že tento strategický ústup znamená i to, že Velká Británie hodlá ve válce pokračovat.

A to se skutečně stalo – Britové, byť proti nacistům zpočátku stáli sami, dokázali odolávat německým leteckým náletům a později se stali jedním z vítězů celé války.

Winston Churchill před britskou sněmovnou 13. 5. 1940 po svém jmenování předsedou vlády:

„Musíme si uvědomit, že stojíme na prahu jedné z největších bitev historie, angažujeme se na mnoha místech v Norsku a Holandsku, že musíme být připraveni ve Středomoří, že pokračuje letecká bitva a že musí být vykonáno ještě mnoho příprav zde, doma.

Za této krize mi doufám bude prominuto, když během dne neoslovím Sněmovnu.

Doufám, že všichni mí přátelé a kolegové, či bývalí kolegové, které postihne tato politická rekonstrukce, že všichni ji přijmou, všechno přijmou, i přes nedostatek obvyklých procedur, bez kterých je nutno jednat.

Řekl bych Sněmovně, jako jsem řekl těm, kdo se stali členy nové vlády: Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot.

Máme před sebou těžkou zkoušku, nejbolestnější ze všech. Máme před sebou mnoho, mnoho dlouhých měsíců boje a utrpení. Ptáte se, co je naší politikou? Odpovím:

Vést válku na moři, na zemi a ve vzduchu s veškerou naší mocí a veškerou silou, kterou nám Bůh může dát; vést válku proti obludné tyranii, nejtemnějšímu a nejžalostnějšímu seznamu lidských zločinů v dějinách. To je naše politika. Ptáte se, co je náš cíl?

Mohu odpovědět jediným slovem: Je to vítězství, vítězství za každou cenu, vítězství navzdory veškeré hrůze, vítězství, jakkoli dlouhá a těžká cesta k němu může vést; protože bez vítězství nepřežijeme. To si musíme uvědomit; nepřežije Britské impérium;

nepřežije to vše, co Britská říše symbolizovala, nepřežijí potřeby a podněty naší doby, která nutí lidstvo, aby se hnulo kupředu, k svému cíli. Ale já se ujmu svého úkolu s optimismem a nadějí. Jsem si jist, že lidstvo nestrpí, aby naše věc neuspěla.

V tento čas se cítím oprávněn požadovat pomoc všech, a říkám: Pak tedy přijďte a postupujme společnými silami.“

Omyl č. 5: Stalinova důvěra

Stalin nebyl takový naivka, aby si myslel, že podpisem smlouvy s Hitlerem odvrátí německé nebezpečí. Znal Hitlerův Mein Kampf a zejména pasáže o životním prostoru na východě. Přesto svým způsobem svému německému kumpánovi důvěřoval, ba dokonce jej i obdivoval.

Ostatně ten obdiv byl vzájemný: „Ten ruský pán, Stalin, je chytrý chlapík. Otevřeně se nám nepostaví, ale dá se čekat, že nám bude neustále dělat potíže,“ nechal se jednou slyšet Hitler.

Spojenectví dvou zrůdných režimů nebylo pochopitelně dlouhodobě možné. Ovšem zpočátku bylo pro obě strany výhodné.

Němci si zajistili přísun důležitých surovin, Moskva pak žila v domnění, že získala oddechový čas, potřebný zvláště k výcviku vojska, které bylo zdecimováno stalinským terorem z konce třicátých let.

Rychlé německé vítězství na západě Stalina nepříjemně překvapilo. Očekával totiž dlouhou poziční válku, při které se obě strany unaví, a on bude moci svou Rudou armádu poslat do Evropy jako mírotvorce.

Někteří sovětští generálové navrhovali preventivní útok na Německo, Stalin byl však ostře proti. Doufal, že má ještě dostatek času.

Moskva se snažila Berlín chlácholit. „Stalin není toho názoru, že by německé vojenské úspěchy na západě mohly narušit naše přátelské vztahy.

Nevidí ani nebezpečí hegemonie žádné evropské země, tím méně, že by Evropa mohla být pohlcena Německem,“ řekl německému velvyslanci v Moskvě sovětský ministr zahraničí Molotov.

Hitler však už byl rozhodnutý táhnout na východ a zde vést válku, která neměla v dějinách obdoby – válku vyhlazovací. Přes veškerá varování Stalin odmítal uvěřit, že nacisté mají něco takového v plánu.

Vzhledem k tomu, že nesouhlas se Stalinem znamenal přinejmenším pobyt v pracovním táboře, většina důstojnického sboru s ním souhlasila.

Takže zatímco německá průzkumná letadla narušovala sovětský vzdušný prostor a mapovala terén, Moskva dělala hluchou. Stalin házel za hlavu zprávy sovětského špiona Richarda Sorgeho, o kterém prohlásil:

„Jen se válí v tokijských bordelech,“ i varování britské tajné služby, která rozluštila přesné datum zahájení útoku. Raději nechal zvýšit dodávky sovětských surovin do Německa.

Ke kroku, který nemá v dějinách obdoby, se odhodlal i německý velvyslanec v Moskvě von der Schulenburg, když kremelské představitele otevřeně před hrozbou útoku varoval.

„Berte to tak, že dezinformační hra dosáhla úrovně velvyslanců,“ reagoval Stalin v politbyru, když se tuto informaci dozvěděl. Den před útokem, 21. června 1941 prohlásil jeden ze Stalinových nohsledů Lavrentij Berija:

„V poslední době mnoho agentů podléhá drzým provokacím. Necháme je shnít v táboře za soustavné dezinformace jako pomocníky mezinárodních provokatérů, kteří nás chtějí znesvářit s Německem.“

Zprávy o invazi potvrdilo i několik dezertérů, především komunistů z řad již připraveného wehrmachtu. Stalin je jednoduše nechal popravit.

A tak za úsvitu 22. června, ve stejný den jako Napoleon, překročilo největší armádní uskupení, určené pro jednu operaci, německo-sovětskou hranici.