Byl to stát, který byl v lecčem zvláštní. Každý pátý obyvatel byl konfidentem tajné policie. Uprostřed tohoto státu byla zdí obehnaná výspa svobody v podobě Západního Berlína. Po celou dobu své existence byl okupován cizí mocností.

Symbolizovaly jej umělohmotné lžičky, kempy na studeném Baltu, nadopovaní sportovci a bakelitové vozy Trabant. A jmenoval se Německá demokratická republika.

Otázka „co s Německem“ světovým politikům vrtala hlavou už během 2. světové války. Sovětský vůdce Stalin měl v tomto ohledu zcela jasno, Německo měli ovládnout bolševici a jeho území se mělo stát nástupištěm pro další komunistickou agresi.

Západ váhal mezi dvěma variantami, Německu měla být buď poskytnuta významná hospodářská pomoc a mělo být postaveno na nohy, nebo mělo být rozděleno mezi několik malých států a zcela zbaveno svého průmyslu.

Mezi zajímavé dokumenty té doby patří například plán amerického ministra financí Henryho Morgenthaua. Morgenthau byl zastánce tvrdého postupu vůči Němcům a podle toho jeho návrh také vypadal.

„Touha Němců po válce je stejně tradiční jako naše [americká] touha po svobodě,“ psal Morgenthau, „Němci si budou spíše pamatovat to, jak blízko měli k vítězství, než to, jak byli poraženi.“ Německo mělo být rozděleno na tři územní celky, Sársko a Porýní měly připadnout Francii.

Plán byl k Němcům nesmlouvavý. „Všechny průmyslové závody a zařízení, které nebyly zničeny během vojenských akcí, budou buďto kompletně rozebrány a odvezeny z této oblasti, nebo kompletně zničeny.

Veškeré zařízení bude odstraněno z dolů a doly budou celé zničeny,“ psalo se v jeho třetím bodě. Morgenthau žádal i uzavření univerzit, pochopitelně i zničení veškerých vojenských zařízení a rozsáhlé reparace. Německo se mělo stát agrárním státem.

Historie se však ubírala jiným směrem. Válka sice skončila, ale rozpory mezi vítěznými mocnostmi se začaly stále více vyostřovat. Po porážce Německa spojenci bylo obsazené území rozděleno do čtyř okupačních zón.

V červnu 1945 převzaly čtyři vítězné mocnosti svrchovanou moc v Německu a činnost zahájila Spojenecká kontrolní komise. Ještě téhož měsíce byla vytvořena Sovětská vojenská správa v Německu jako mocenský orgán v sovětské okupační zóně.

Američané a Britové si brzy uvědomili, že se do Německa musí vrátit normální život. Byla to právě ekonomická krize, která Německo v meziválečném období vehnala do Hitlerova sevření.

Ostatně řada amerických průmyslníků viděla v Německu velký potenciál pro své zisky. Navíc Moskva na Německo stále více tlačila, v roce 1948 dokonce Stalin nechal zablokovat přístupy do berlínských sektorů, které spravovali spojenci.

V září 1949 vznikla z britské, americké a francouzské okupační zóny Spolková republika Německo. SSSR reagoval o měsíc později vyhlášením Německé demokratické republiky, která se zcela ocitla v rukou komunistů.

Východní Němci tak plynule přešli z jedné totality do druhé. V roce 1953 ještě vyšli do ulic, aby protestovali proti zhoršující se ekonomické situaci a proti plundrování své země Sovětským svazem.

Sovětská vojska tyto masové protesty tvrdě potlačila, odhady hovoří až o jednom stu lidí, které sovětská armáda a východoněmecká milice připravily o život.

Velkým problémem NDR byla emigrace zvláště vzdělaných lidí. Například v roce 1953 opouštělo východní Německo 37 000 lidí měsíčně. Nebylo to až zas tak složité, uprostřed NDR byla „díra v železné oponě“.

Mezi západním a východním Berlínem byl totiž pohyb relativně volný. Pro východoněmecké komunisty i pro jejich poručníky z Kremlu byl tento stav trvale neudržitelný.

V noci z 12. na 13. srpna 1961 obsadily ozbrojené síly NDR hranice se západním Berlínem a přerušily je ostnatým drátem. O tři dny později, 16. srpna, vzhledem k absenci jakékoliv reakce z americké strany, začal být drát nahrazován zdí v pravém slova smyslu.

Začala růst jedna z nejostudnějších staveb moderních dějin: Berlínská zeď.

NDR patřila k největším patolízalům Moskvy, v tomto ohledu jí mohlo konkurovat snad jen Husákovo Československo. Země byla prolezlá policejními špicly, z nichž řada z nich měla nevyjasněnou minulost z nacistické éry.

Východní Němci nešetřili kritikou vůči Dubčekovým reformám a aktivně se účastnili i vpádu Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Vzhledem k historickým reminiscencím na československé území vstoupil jen omezený kontingent, který byl záhy stažen.

Každopádně to byl první případ od konce druhé světové války, kdy noha německého vojáka vstoupila do cizí země.

Vnitřní politika NDR se vyznačovala tzv. gulášovým socialismem. Vládnoucí berlínská klika se postarala o relativní dostatek spotřebního zboží, na oplátku od svých oveček požadovala poslušnost a zdržení se veškeré kritiky vůči režimu.

Tento model se zřejmě natolik osvědčil, že jej během tzv. normalizace přijali i českoslovenští komunisté.

Hospodářská a politická stagnace společně s nástupem Michaila Gorbačova do kremelského vedení vedla k tomu, že uvnitř východoněmecké společnosti začalo v druhé polovině osmdesátých let docházet k vnitřním pnutím.

Včele státu byl přestárlý Erich Honecker, člověk zodpovědný za smrt 192 lidí, kteří se pokusili překročit hranice se SRN. Honecker se děsil jakýchkoliv změn, i v tom nalézal shodu s tehdejším československým vedením.

Koncem osmdesátých let však železná opona začala poněkud rezavět. Když Maďarsko otevřelo hranici se sousedním Rakouskem, Moskva kupodivu neprotestovala.

Gorbačov měl v SSSR svých problémů dost a svým východoevropským satelitům dal jasně najevo, že se do jejich záležitostí plést nehodlá.

V červnu roku 1989 německý kancléř Helmuth Kohl podepsal s Michailem Gorbačovem prohlášení, ve kterém se mimo jiné pravilo, že každý národ má právo svobodně určovat svůj osud.

Sověti začali pomalu a nenápadně z NDR stahovat svá vojska a cesta ke sjednocení Německa se pomalu otevírala.

Na začátku ledna 1989 skupina uprchlíků obsadila západoněmecké velvyslanectví v Berlíně. Šest lidí se uchýlilo i na ambasádu SRN v Praze a čtyři na misi v Budapešti. V létě toho roku však nastal skutečný exodus.

Západoněmecká ambasáda v Praze se stala doslova uprchlickým táborem. Na zahradě na Malé Straně přežívaly tisíce lidí. Podobné scény probíhaly i ve Varšavě.

Uprchlíci si nakonec prosadili svou. Východoněmecká vláda je oficiálně vypověděla ze země a vlaky je pak přepravily do SRN. Vlna emigrace pokračovala celý podzim. Z té doby pochází vtip: „Víte, jak se volá do NDR?“ „???“ „Je tam někdo?“

Podzim roku 1989 byl ve východní Evropě ve znamení revolucí. Honeckerův režim plánoval mohutné manifestace, NDR měla slavit své čtyřicáté narozeniny. Demonstrace se opravdu uskutečnily, ovšem poněkud jiné, než jaké si berlínské politbyro představovalo.

Občané Berlína, Lipska a poté i dalších měst vyšli do ulic, aby otevřeně vyjádřili nesouhlas s režimem. Oslavy se pak sice uskutečnily, ale na Honeckerovi, stojícím na tribuně, byl patrný velmi kyselý výraz.

Věřil totiž, že se jej sovětský vůdce Gorbačov zastane, ten se však k němu obrátil zády.

Honecker musel pak na svou funkci rezignovat, ale utržený balvan nespokojenosti už nešlo zastavit. Statisícové demonstrace byly na denním pořádku. Lidé především žádali více demokracie, ekonomické reformy nebo náhradní vojenskou službu.

A 9. listopadu došlo ke splnění snu mnoha Němců, ale i dalších lidí na celém světě. Nenáviděná zeď v Berlíně padla.

Na tiskové konferenci, kterou přenášela televize, předčítá člen východoněmeckého politbyra, Günter Schabowski, usnesení ministerské rady, podle kterého jsou cesty i do západního zahraničí povoleny a mohou se uskutečnit přes všechny pohraniční přechody.

Na otázku, od kdy toto usnesení vstupuje v platnost, odpovídá Schabowski nejistě: „Podle mého názoru ihned“.

V příštích hodinách dochází k hromadnému návalu na berlínských hraničních přechodech. Kolem jedenácté hodiny večerní východoněmecká pohraniční stráž kapituluje a o půlnoci proudí desetitisíce Východoberlíňanů přes všechny přechody do západního Berlína. V prvních třech dnech hranici překročily dva miliony východních Němců.

Je tu ovšem otázka: Má se Německo sjednotit, nebo nikoliv? Především z Polska a Francie zaznívaly varovné hlasy (Poláci byli diplomatickou cestou několikrát ujištěni, že Německo nebude trvat na revizi své východní hranice).

Jeden francouzský politik dokonce prohlašoval, že miluje Německo natolik, že je rád, že existují Německa dvě. Ani Sovětský svaz se na možnost sjednocení Německa netvářil nijak nadšeně. V roce 1990 začala jednání tzv.

2+4, kterých se účastnili zástupci NDR, NSR, SSSR, USA, Británie a Francie. Sovětský vliv v té době ve světě slábl, Moskva nakonec se sjednocením souhlasila, nezamítla ani to, že spojené Německo zůstane součástí Severoatlantické aliance.

Spolková republika se vůči SSSR vykoupila značnými ústupky, zejména v ekonomické oblasti.

Nejdříve byla vytvořena poštovní unie, následovala unie měnová, kdy kurz obou platidel byl stanoven 1:1. Postupně se začaly slučovat i různé instituce, například odbory a politické strany. NDR v té době již zažívala agónii a připravovala se opustit scénu. 3. října 1990 bylo na mapě Evropy znovu již jen jediné Německo.

Sjednocení se neobešlo bez problémů. Objevila se averze mezi západními a východními Němci. Řada občanů bývalé NDR dodnes pociťuje tzv. ostalgii, se slzou v oku vzpomínají na Honeckerovy časy.

Ovšem sjednocení Německa bylo historicky nevyhnutelné a prospěch z něj nemají jen Němci.