Zelený kočár projíždí pařížskými ulicemi v dopoledních hodinách 21. ledna 1793. Před ním kráčejí bubeníci, kteří svým bubnováním drží zvědavce v bezpečné vzdálenosti. Za kočárem jedou vojáci na koních.

„Za mnou, přátelé, zachraňme krále!“ ozve se znenadání, když povoz míjí jednu z křižovatek.

Je to hlas barona Jean-Pierra de Batz (1754–1822), zarytého roajalisty, který stále pevně věří, že se mu podaří krále Ludvíka XVI. (1754–1793) vyrvat ze spárů kata. Jeho akce však končí fiaskem.

Řada jeho kompliců byla předtím udána a hrstka odhodlaných stoupenců zrušené monarchie nic nezmůže s ozbrojenou stráží. Baron de Batz jen tak tak sám uprchne.

Přitíží mu tajný sejf

Tragická životní pouť Ludvíka XVI. se chýlí ke svému konci. 13. srpna 1792 byl zatčen a uvězněn v pařížské pevnosti Templu.

Krátce nato národní shromáždění prohlásilo Francii republikou a z kdysi všemocného panovníka se stal obyčejný „občan Kapet“, jak ho revolucionáři označili podle jeho královského prapředka. Smrtelník, kterého je možné soudit.

Ti největší radikálové prahnou po krvi. Krále viní z velezrady. Údajně se paktoval se zahraničními mocnostmi a plánoval jejich vpád do Francie. Korespondence, objevená v listopadu 1792 v tajném sejfu v Tuilerijském paláci, mu jen přitíží.

Váhaví poslanci

Národní shromáždění 15. ledna 1793 v podezřelém procesu shledává Ludvíka XVI. vinným. Následující den nad ním vynáší rozsudek smrti. Pro jeho okamžité vykonání hlasuje 361 zástupců, 72 volí pro krále popravu, ale s řadou omezujících skutečností.

288 poslanců je proti trestu smrti. Mezi těmi, kteří nejhlasitěji volají po Ludvíkově popravě, je i jeho vlastní bratranec Filip Égalité (1747–1793), bývalý vévoda Orleánský.

Třebaže je zapáleným revolucionářem, o pár měsíců později skončí pod gilotinou i jeho hlava…

Boj o krvavý kapesník

Kočár s Ludvíkem XVI. zastavuje kolem desáté hodiny dopolední 21. ledna 1793 na náměstí Revoluce (dnes náměstí Svornosti). Pod popravčím lešením král na chvíli zaváhá a zvědavě se zadívá na gilotinu.

Strmé schody, které k ní vedou, zdolává s pomocí kaplana, kterému se ještě v Templu vyzpovídal.

Ludvík XVI. přítomné ohromuje svou důstojností, s níž kráčí na smrt.

Jakmile dozní víření bubnů, pronese ke shromážděnému davu pevným hlasem: „Jsem nevinen. Odpouštím všem, kteří mi přivodili smrt.“ Přesně v 10.22 hodin dopadá ostří gilotiny na Ludvíkovu šíji.

Jeden z katových pomocníků zvedá královu hlavu do výše a ukazuje ji bouřícímu davu. „Ať žije národ! Ať žije republika!“ ozývá se ze všech stran. Lidé se hrnou k popravčímu lešení, aby v královské krvi smočili na památku své kapesníky.