Chystá se zavedení nové daně. Pod touto záminkou nechává král Filip IV. Sličný na počátku 14. století prověřovat majetek mnišských i rytířských řádů na území Francie, templáře nevyjímaje.
„Věc téměř nelidská, a skutečně zbavená vší lidskosti byla díky důvěryhodným osobám odhalena našim uším… způsobila, že jsme se zachvěli hrůzou… Templáři překonali ve své bestialitě i ta nejhorší zvířata,“ obrací se pak král Filip (1268–1314) na své spolupracovníky.
Připravuje si půdu pro zásah proti bohatým templářům, jejichž poklady mu nedávají spát. Rád by o ně rozšířil svoji věčně prázdnou pokladnici.
K homosexualitě se nepřiznali
Je 13. října 1307 a královští vojáci po celé Francii zatýkají templáře a další osoby spojené s řádem. Zadržených je nakonec 15 000. Jen 500 z nich je ale právoplatných bratří, tedy kaplanů, seržantů a rytířů.
Zbytek tvoří služební bratři nebo lidé, kterým templáři třeba jen pronajímali půdu. Tu Filip okamžitě bere společně s dalším majetkem templářů do královské „úschovy“.
„Lidský jazyk nemůže vyjádřit potrestání, trýzeň, strádání, zlobu a ohavnost mučení, kterými ti nevinní trpí po celé tři měsíce, ode dne jejich zatčení, neboť steny a vzlyky se z jejich cel linou neustále… Pravda je zabíjí a lež je osvobozuje od smrti,“ vypovídá leccos o podstatě věznění templářů anonymní traktát, který v roce 1308 obdrží teologové z pařížské univerzity.
Zmučení rytíři se v žaláři přiznávají ke většině zločinů, z nichž je obviňují. Plivali na kříž, popírali Krista, pálili obětovaná novorozeňata.
„Ze 138 vyslýchaných v Paříži se 134 přiznalo,“ svědčí o účinnosti mučidel současný britský autor Gordon Napier. Jen tři však přiznali i homosexuální praktiky uvnitř řádu. Většina rytířů se tomuto obvinění tvrdě vzepřela.
Krále neobvinili
Situace se vyhrocuje tak, že se k ní musí vyjádřit papež Klement V. (1264–1314), de facto zřizovatel templářského řádu.
Filipova propaganda však již dříve šikovně zmanipulovala veřejné mínění tak, že kdyby se teď Svatý otec postavil na stranu templářů, sám by vypadal jako kacíř a Petrův stolec by se pod ním otřásl.
Klement V. je slaboch, a proto raději dává procesu s templáři zelenou. Ustavuje komisi kardinálů, kteří mají rytíře vyslechnout. „Všechna obvinění jsou falešná.
Přiznávali jsme se na základě násilí, nebezpečí a strachu,“ prohlašuje před komisí Ponsard de Gizy, který má za sebou mučení pálením. 34 jiných templářů v Paříži již tou dobou na následky tortury zemřelo.
„Žádný templář mimo Francii nikdy nebude vypovídat nic podobného,“ přidává se Pierre de Bologna. Obhájci templářů se zatím úzkostlivě vyhýbají tomu, aby z útoku na řád obvinili přímo krále.
Vše svádějí na jeho proradné sluhy, kteří panovníka falešně spravují o situaci. I tak ale Filipovi s fungováním komise brzy dochází trpělivost…
Hranice všechny odradí
Panovník zatlačí na arcibiskupa ze Sens Philippa de Marigny (asi 1260–1316), aby se na vlastní pěst začal zabývat jednotlivými případy templářů.
Navzdory probíhajícímu šetření papežské komise Philippe de Marigny 12. května 1310 posílá na hranici 54 templářů. Účinek jeho rozhodnutí je okamžitý. „Musím celebrovat mši,“ prohlašuje Gilles Aycelin (1252–1318), předseda papežské komise.
Narychlo opouští její zasedání a definitivně mizí ze scény. Všichni, kdo doposud templáře hájili, se třesou strachy. Z 597 svědků, kteří vypovídali ve prospěch řádu, zůstává po květnu 1310 pouhých 14!
