Zamilovaný párek starších manželů se prochází malebnými uličkami sarajevského bazaru. Třebaže se snaží zůstat inkognito, lidé v nich poznávají následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho choť Žofii, kněžnu z Hohenbergu.

Všude je nadšeně vítají. Arcivévoda je nadmíru spokojený. Vyvedly se i obří vojenské manévry, kterých byl toho dne svědkem. Je odpoledne 27. června 1914…

„Drahý doktore, ukázalo se, že jste neměl pravdu. Všude, kde jsme se objevili, nás srdečně zdravili.

Přátelsky!“ obrací se později během slavnostní večeře v lázních Ilidža (na předměstí dnešního Sarajeva) kněžna Žofie (1868–1914) na jednoho z hostů.

Nic nenasvědčuje tomu, že by někdo chtěl usilovat následníkovi trůnu o život, jak varovaly tajné služby. „Vaše Výsosti, ať bůh dá, abyste mi mohla říct totéž, až budu mít to štěstí spatřit vás zítra večer,“ odpovídá nad pstruhem v aspiku oslovený muž.

Granát odmrští

Ranní mlhy se rozplynuly. 28. června 1914 bude krásný letní den.

„Nespěchejte tolik,“ říká František Ferdinand (1863–1914) Leopoldu Sojkovi, českému řidiči svého vozu, který právě směřuje po sarajevském Apelově nábřeží k městské radnici. Arcivévoda si užívá ovací přihlížejícího davu.

V dáli zní dělová salva na uvítanou… Náhle ale odněkud z davu přiletí neznámý předmět a přistane na složené střeše arcivévodova kabrioletu. Pohotový František Ferdinand v něm rozpoznává odjištěný granát a vyhazuje ho rychle z vozu.

Řidič Sojka prudce sešlápne plyn, aby unikl explozi. Granát vybouchne až před dalším vozidlem, které jede v koloně. Na místě zůstává několik vážně zraněných osob. „Přijel jsem do Sarajeva na návštěvu jako přítel a oni po mně házejí granáty.

To je neslýchané!“ přerušuje rázně arcivévoda uvítací proslov sarajevského starosty o několik minut později. Záhy se však uklidní. Ne, původní program ani teď nezmění. Jen se zastaví v nemocnici podívat se na zraněné po atentátu. Kněžna Žofie pojede s ním.

Dva kroky od vraha

Opět nasedají do vozu, řízeného Leopoldem Sojkou. Kolona automobilů se dává do pohybu. Vrací se na Apelovo nábřeží. „Kam jedeš?

Pořád rovně!“ křikne v jednom momentu na Sojku guvernér Bosny a Hercegoviny Oskar Potiorek (1853–1933), který jede ve voze s následníkem trůnu. Předchozí dva vozy kolony si spletly cestu a odbočily tam, kam neměly. Sojka po upozornění zabrzdí.

Zastavuje u chodníků a otáčí se. Přímo před nosem ani ne 20letého Gavrila Principa (1894–1918), člena tajné organizace Černá ruka. Ten v ruce pevně svírá zbraň. Od následníka trůnu je v jednom okamžiku vzdálen jen krok dva. Stiskne spoušť.

Nastává všeobecný zmatek. Atentátníka kdosi popadá za kabát…

Konec uspíšilo dláždění

„Zatímco jsem vytahoval z kapsy kapesník, chtěl jsem utřít arcivévodovi krev, která mu vytékala z úst, zvolala Její Výsost:

»Proboha, co se ti stalo?« Potom se svezla ze svého sedadla hlavou mezi kolena arcivévody,“ vzpomíná na okamžiky bezprostředně po atentátu hrabě Franz von Harrach (1870–1937), který v té chvíli stál na stupátku následníkova automobilu, jenže přesně na druhé straně, než odkud zaútočil Princip.

Kněžnu kulka zasáhla do podbřišku, Františku Ferdinandovi proťala tepnu a poškodila páteř. Než kolona automobilů po incidentu dorazí do sídla guvernéra, jsou arcivévoda s chotí již po smrti.

„Rychlá jízda po nerovném dláždění zraněným značně přitížila,“ dodává spisovatel V. P. Borovička (1920–2004).