Smrtící kulka zasáhne svůj cíl. Je po všem. Život Pabla Escobara, jednoho z nejbrutálnějších a nejmocnějších narkobaronů v historii lidstva právě skončil.
Na věčnost odchází muž, který má v době své největší slávy pod palcem 80 procent celosvětového obchodu s kokainem a na rukou krev nejméně 4000 lidí…
Z malého kolumbijského zlodějíčka, z postranních uliček vesnice Rionegra nedaleko Medellínu to dotáhne až na nejslavnějšího drogového bosse všech dob, šéfa obávaného Medellínského kartelu a nejhledanějšího zločince planety.
Na chlápka, který každý měsíc utrácí stovky dolarů jen za gumičky, kterými obmotává balíčky stodolarových bankovek.
Plata o plomo
Je arogantní a je domýšlivý. Prahne po moci, bohatství a uznání. Tak jako každý druhý pašerák kokainu. Pablo Escobar (1949–1993) však není „každý“. Velmi záhy pochopí, jaký potenciál se skrývá v drogovém byznysu.
A také to, jak v něm být nejlepší. Razí heslo „plata o plomo“ (stříbro, nebo olovo) – tedy „buď se necháš podplatit, nebo tě zabiju“. První několikakilogramové zásilky převáží do Spojených států amerických v kufrech a starých leteckých pneumatikách.
Je to začátek jeho cesty k téměř neomezené moci v zemi. Kufry brzy vystřídají celá letadla plná bílého prášku. Escobar si jich během tří let pořídí hned 15, tak velká je poptávka po jeho zboží. A k nim ještě 6 vrtulníků a 2 dálkově ovládané ponorky.
Tahle skvadra dováží do USA několik desítek tun kokainu měsíčně. Největší zásilka váží 23 tun!
Na pevných základech uplácaných z korumpování kolumbijských úřadů a likvidace konkurence Escobar postupně vybuduje obří kokainové impérium, které nemá v Latinské Americe obdoby.
Jeho Medellínský kartel kontroluje většinu drog mířících do Mexika, Portorika a Dominikánské republiky a v době svého vrcholu vydělává neuvěřitelných 70 milionů amerických dolarů denně (dnes 3,5 miliardy korun)!
Není divu, že roku 1989 zařadí prestižní časopis Forbes Escobara na sedmé místo nejbohatších lidí planety.
Brutální dobrodinec
Na ruku mu jdou politici, poslanci, státní úředníci, soudci, vojáci i policisté. Kdo se nenechá koupit, zemře. Escobar nemá žádné zábrany.
Má prsty v přepadení Nejvyššího kolumbijského soudu v roce 1985, při kterém je postřílena polovina soudců zabývajících se jeho obchody. O čtyři roky později nechá během volební kampaně zabít tři kandidáty na kolumbijského prezidenta.
Ve stejný rok má na svědomí i explozi na palubě civilního letadla a také bombový útok na ústřední sídlo kolumbijských bezpečnostních složek. To všechno pod maskou ctihodného občana. Staví kostely, nemocnice, školy, fotbalová hřiště i domy pro chudé.
Za peníze vydělané kupčením s drogami si kupuje přízeň a loajalitu běžných Kolumbijců. Ti mu za to pomáhají, jak mohou. Jsou jeho ochrankou, spojkou i distribuční sítí a kryjí ho před úřady.
V roce 1991 sice vyhlásí konec násilí a nechá se dobrovolně zavřít do vězení, to však připomíná spíše hotel s velkou zahradou, barem, bazénem, vířivkou i fotbalovým hřištěm. Když se ho vláda v červenci roku 1992 pokusí přemístit do normálního vězení, uteče.
Spravedlnost však začíná v honbě za ním nepříjemně zrychlovat. Do štvanice se kromě kolumbijských policistů zapojuje i skupina Escobarových nepřátel. Říkají si Los Pepes a touží po odplatě.
Konec kokainového krále
Vraždy jeho stoupenců, únosy příbuzných, pronásledování rodiny. Ještě nedávno nedotknutelný narkobaron dostává snad poprvé v životě strach. Moc času už mu nezbývá. Hon na Escobara skončí 2. prosince 1993 během jeho zběsilého úprku přes medellínské střechy.
Po krátké přestřelce padne obávaný vůdce kokainového kartelu k zemi mrtvý. Jestli smrtící výstřel vypálily kolumbijské bezpečnostní složky nebo se Escobar v bezvýchodné situaci sprovodil ze světa sám, není dodnes jasné.
