Klemens Metternich provede krásnou dámu k tanci. Během něho tiše konverzují. Rakouský ministr zahraničí zůstává ve střehu. I mezi krásnými ženami dokáže obratně tahat za nitky evropské politiky.

První náznaky diplomatického protokolu se objevovaly už ve starověkých říších jako různá pravidla užívaná při mezistátním jednání.

Starověcí Řekové říkali diploma dvěma spojeným destičkám, slovem diplomas se ve starověkém Římě označovaly cestovní propustky, později hlavně privilegia, smlouvy a dokumenty.

Středověká diplomacie se odehrává především za účasti byzantských císařů, kteří udržují čilé styky jak s Římem jako centrem katolické církve, tak i s městskými státy v Itálii. Objevují se pojmy konzulát a konzul.

Richelieu a Mazarin jako mistři intrik

Významným přelomem se stává působení kardinála Armanda Jeana du Plessis de Richelieu (1585–1642), který roku 1626 na francouzském královském dvoře vybuduje první ministerstvo zahraničí.

V jeho mistrovských tazích francouzské zahraniční politiky potom pokračuje jeho následovník francouzský kardinál Jules Mazarin (1602–1661).

Jednání probíhají i na plese

Diplomatický protokol ale svoji moderní podobu dostává až v roce 1815 na Vídeňském kongresu, jehož hlavním organizátorem se stává rakouský ministr zahraničí Klemens Metternich (1773–1859).

Mírové jednání, které se odehrává v rakouské metropoli po skončení napoleonských válek, se proslaví hlavně každodenními plesy ve významných šlechtických salonech.

Vzniká hierarchie diplomatického protokolu

Kromě toho na kongresu vzniklá Vídeňský reglement, příloha závěrečného aktu, která přesně určuje podrobná pravidla týkající se udělování diplomatických hodností a jejich hierarchie. Listina se stává základem pozdější Vídeňské konvence o diplomatických stycích.

Ta je vydána roku 1961 a definitivně přenechává pravomoci týkající se zahraniční politiky vládám a ministrům zahraničí.