Patří k nejmocnějším lidem své doby, přesto je to ve skutečnosti hromádka nervů. Stalin trpí hypnofobií, aviafobií, iofobií, tanatofobií. Jinak řečeno, trpí panickou hrůzou ze spánku, z otravy, z létaní a ze smrti.

Ač schopný politik, zůstává sovětský diktátor Stalin především mstivým a bezcitným primitivem. Během násilné kolektivizace venkova a stovek politických procesů odsoudí na smrt miliony lidí.

Nechá povraždit všechny, kteří by mohli ohrozit jeho pozici a cynicky to komentuje slovy: „Smrt řeší všechny problémy. Není člověk, není problém.“

Děsí se spánku i letadel

Sám je přitom postižen několika fobiemi, které se všechny nějakým způsobem smrti dotýkají. Trpí hypnofobií. Bojí se, že když usne, už by se nemusel probudit. Pracuje dlouho do noci, často svolává schůze a porady, večeří až hluboko po půlnoci.

Snaží se neusnout a často je vzhůru tak dlouho než doslova padne vyčerpáním. Má panickou hrůzu z otravy jedem, proto má svého ochutnávače jídel i pití. V chorobné hrůze z možného atentátu jsou bezpečnostní opatření mimořádná a neustále vylepšovaná.

Bojí se létat letadlem a když už se musí vydat na delší vzdálenost, cestuje nejraději vlakem, v pancéřovaném vagónu. Přestože je vrchním velitelem sovětské armády, nikdy se nepřiblíží k místům, kde se bojuje.

Smrti předhazuje jiné

Ze samotné smrti má takovou hrůzu, že se o ní nesmí v jeho blízkosti vůbec mluvit. Podporuje různé i zcela nereálné experimenty, jejichž cílem je prodloužení života.  Všemi možným metodami, lékařskými i „babskými“ se snaží oddálit okamžik své smrti.

A přitom denně podepisuje rozsudky smrti. Až se ze zdá, jako by se snažil odvrátit pozornost smrti a předhodit jí tolik lidí, že se přes ně k němu samotnému nedostane. Drží se dlouho, přesto neunikne.

Když ho 1. března 1953 raní mrtvice, soudruzi ho nechávají chrčet bez pomoci tak dlouho, až si jsou jisti, že nepřežije.