Jeseníky jsou jedním z nejkrásnějších koutů naší země. I sem však zasáhla moderní doba. Elektrárna v horách? Na první poslech to zní děsně. Ale přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně sklízí obdiv. A to i přesto, že je umístěna v chráněné oblasti.

Provoz elektrárny je zabudován uvnitř jesenického masivu zvaného Mravenečník. Princip přečerpávací elektrárny je založen na dvou nádržích, které přecházejí mezi čerpadlovým a turbínovým režimem.

V případě Dlouhých strání činí výškový rozdíl mezi oběma nádržemi 511 metrů, jako kdyby za sebou byla 4 fotbalová hřiště.

Elektrárna však není zdaleka zajímavá jen svým umístěním a řešením. Zmíněný více než půlkilometrový spád je největší v České republice. Má rovněž největší instalovaný výkon ze všech českých vodních elektráren: 2 x 325 MW. To odpovídá zhruba třetině výkonu jaderné elektrárny v Temelíně.

Elektrárna je koncipována jako podzemní dílo. Obě soustrojí jsou umístěna v uvnitř masivu, v kaverně o rozměrech 87,5 x 25,5 x 50 metrů. Tato kaverna má celkem osm pater a přístupové tunely jsou na návrh psychologů vyzdobeny barevnými mozaikami.

Tím se mají odstraňovat klaustrofobické stavy příchozích lidí. Souběžně s kavernou turbín se v podzemí nachází komora transformátorů, která má rozměry 115 x 16 x 21,7 m. V této komoře jsou dva blokové trojfázové transformátory, rozvodny a další zařízení.

Horní nádrž je s podzemní elektrárnou spojena dvěma přivaděči, každým pro jedno soustrojí. Přivaděče mají délku 1 547 m a 1 499 m, jsou tedy více než dvojnásobně dlouhé než je pražské Václavské náměstí (682 m).

Elektrárna je spojena s dolní nádrží dvěma odpadními tunely o průměru 5,2 m. Tunely jsou dlouhé 354 a 390 metrů a při plném výkonu místními Francisovými turbínami protéká voda rychlostí 68,5 m3/s.

Dolní nádrž se nachází na říčce Divoká Desná. Její celkový objem činí 3,4 milionu kubických metrů a výšku hráze má 56 metrů. Horní nádrž se nachází v nadmořské výšce 1350 m. Má celkový objem 2,72 milionu m3 a vešlo by se do ní více než 30 fotbalových hřišť.

Při výstavbě horní nádrže byla hora seříznutá o tři metry. Od podloží je toto umělé jezero izolováno osmnácticentimetrovou vrstvou přírodního asfaltu vytěženého v Albánii.

Právě tento materiál zvládne odolávat teplotám od -30 až po 60°C. Tedy, aspoň měl by odolávat. Již pět let po zprovoznění elektrárny se zde objevily první trhliny a v roce 2007 už tato vrstva musela být kvůli havarijnímu stavu rekonstruována.

Jak již bylo řečeno, technologický proces zajišťují dvě reverzní turbosoustrojí, každé o výkonu 325 MW a váze 600 tun.

Výkon reverzní turbíny při čerpadlovém režimu činí 312 MW, při turbínovém až 325 MW. Kromě správní budovy s velínem se na povrchu nachází objekt vývodového pole se zapouzdřenou rozvodnou 400 kV, dílny a sklady, garáže, čistírna odpadních vod a úpravna vody.

V podzemí lze také najít rozsáhlou soustavu komunikačních, větracích a odvodňovacích tunelů a šachet s celkovou délkou 8,5 km.

Horní nádrž je sice dostupná po silnici (o délce zhruba 12 km), ale pro případ její nesjízdnosti je horní nádrž dostupná také tunelem s 2400 schody. Ovšem, nohy není nutné až zas tolik namáhat, je tu totiž plošinový výtah.

Výstavba elektrárny byla zahájena ještě v době reálného socialismu v květnu 1978. Na počátku 80. let však byla z rozhodnutí centrálních orgánů převedena do útlumového programu.

V roce 1985 byla schválena modernizace projektu a po roce 1989 bylo rozhodnuto stavbu dokončit.

Některé důležité technologické celky byly dovezeny ze zahraničí.

Například kabelový vývod 400 kV pochází od francouzské firmy SILEC, zapouzdřená rozvodna 400 kV od německé společnosti AEG Kassel, řídicí systém od firmy AEG Wien či výkonové vypínače od švýcarské korporace ABB. Do provozu byla elektrárna nakonec uvedena v roce 1996. Řízena je z centrálního dispečinku, který sídlí v Praze.

Elektrárna Dlouhé stráně jistě působí impozantně, ale její výstavba a provoz má i svou stinnou stránku. Vrchol Mravenečníku již nikdy nebude divočinou, jakou býval před zahájením stavby.

Budování horní nádrže si samozřejmě žádalo těžkou techniku, a ta se na vrchol mohla dostat jen za předpokladu, že se pro ně v do té doby neprostupných lesích vykácí cesty. Jenže, odlesněnými pásmy začaly proudit větry, které tato místa dosud nepoznaly.

Výsledek? Série kalamit a nástup kůrovce.

Při výstavbě komplexu bylo položeno takové množství betonu, že by se jím naplnilo téměř čtyři a půl tisíce železničních cisteren. Objem zeminy, který byl vybagrován, by se vešel do deseti obrovských námořních tankerů.

Dopad na ekosystém byl zásadní, některé druhy odsud vymizely zcela a okolní lesy se dosud nevzpamatovaly.