Thomas Alva Edison. Profesor Bedřich Hrozný. Profesor Otto Wichterle. Co mají tito pánové společného? Vlastně vůbec nic, jen to, že se nechtěně stali hlavními postavami obecně rozšířených omylů.

Thomas Edison je znám jako vynálezce žárovky, i když ve skutečnosti žárovku nevynalezl. Byl jen vytrvalý a měl prostředky a možnosti, aby zdokonalil vynález málo známého německého hodináře Heinricha Göbela.

O profesoru Bedřichu Hrozném se zase často mluví jako o tom, kdo rozluštil klínové písmo. Ani to ovšem není pravda – když se Bedřich Hrozný dostal ke klínovému písmu, bylo už úspěšně rozluštěné. Jeho přínos spočíval v tom, že rozluštil starověkou chetitštinu. K omylu dochází proto, že ona chetitština byla psána klínovým písmem.

Podobně je na tom se svým vynálezem i geniální český vědec a vynálezce Otto Wichterle. Tento vynálezce kontaktních čoček je veřejnosti znám také jako ten, kdo pomohl ženám ukázat krásné nožky, protože vymyslel punčochové kalhoty.

Také v tomto případě je ovšem skutečnost jiná. Ano, Otto Wichterle má s punčochami a punčocháčemi skutečně něco společného – objevil totiž, jak lze vyrobit tenké polyamidové vlákno silon, z něhož se punčochové zboží vyrábí.

Není ovšem pravda, že vymyslel punčochové kalhoty. S těmi to bylo úplně jinak.

S punčochami napříč staletími

Když se vypravíme do historie, setkáme se s prvními doloženými předchůdci punčocháčů už ve starověkém Řecku. Tam si tlustými punčochami chránili nohy těžce pracující dělníci.

V antickém Římě byly krátké punčochy (nebo spíš vysoké ponožky?) oblíbenou součástí domácího oblečení pro ženy.

O něco dříve se podobné krátké hedvábné punčochy nosily v Číně a v Japonsku.

Skokem se pak ocitáme až ve 12. století. V té době už v Evropě existují obě varianty – punčochy i punčochové kalhoty. Pro pány jsou určeny velmi přiléhavé kalhoty, jak je známe od pohádkových princů, pro dámy pak dlouhé punčochy držené pomocí podvazků. Utkány nebo upleteny byly z hedvábí, lnu či vlny.

V průběhu staletí se podoba punčochových výrobků pochopitelně různě měnila, ovšem skutečná revoluce přišla až před polovinou 20. století. Od té doby punčochy a punčocháče vypadají zcela jinak.

Silon u ledu

A tady se dostáváme zpět k profesoru Wichterlemu. Těsně před válkou bylo v Americe vyrobeno první umělé vlákno, které se dalo použít mimo jiné na výrobu punčochového zboží: nylon.

Ottu Wichterleho zprávy o tomto objevu velmi zaujaly, a tak začal také experimentovat. Výsledkem bylo skvěle pružné, tenoučké, ale pevné lesklé vlákno, které později dostalo komerční název silon.

Svůj objev uskutečnil Otto Wichterle v době, kdy zuřila druhá světová válka. Mladý Otto si velmi dobře uvědomoval, že silon je materiálem, který by se dal velmi dobře zneužít, kdyby se z něj vyráběly ne punčochy, ale věci potřebné pro armádu.

Dohodl se tedy s kolegy, že se zveřejněním objevu počkají. Obrazně uložili silon ještě na několik let „k ledu“.

Prvních několik let po válce zase měla česká společnost jiné starosti než zabývat se prádlem, které dbá především na krásu. Přednost mělo praktické, dostupné a levné oblečení.

Jemné dámské punčochy se objevovaly jen velmi zřídka, v podobě amerických nylonek.

Vítězné tažení českého silonu ve výrobě punčoch začalo až v padesátých letech.

A dál už bez vynálezce

Poslední velká změna v tomto oboru přišla, když se výrazně změnila dámská móda. Začaly se nosit sukně tak krátké, že klasické punčochy na podvazky už byly nepraktické. A tak se začaly vyrábět punčochové kalhoty.

Kdo s nimi přišel nejdříve, to se jen těžko určí – jen ve Spojených státech se začaly vyrábět na několika desítkách míst ve stejné době.

A je to jen logické, vždyť teplé dětské punčocháče už byly dávno oblíbené, a tak bylo nasnadě, že se tento praktický typ prádla brzy objeví v dospělé, elegantní modifikaci.

Ovšem s touto změnou, tedy s přechodem od punčoch k punčocháčům, už profesor Otto Wichterle nemá zhola nic společného.