Čaroděj luskne prsty a jeho postavu zahalí oblak kouře.  Když se kouřová clona rozptýlí, po muži nezůstane ani stopa. Pohádkové postavy mizí jako mávnutím proutku.  Je možné učinit se neviditelnými i ve skutečném světě? Cest k uskutečnění toho snu existuje prý hned několik…

Kdo by někdy netoužil po tom stát se neviditelným? Zvláště, když se ocitneme v trapné situaci, přáli bychom si doslova se ztratit z povrchu zemského.

Pokud patříte k lidem, kteří stojí takzvaně pevně nohama na zemi, asi nebudete věřit tomu, že byste se mohli učinit neviditelnými pomocí nějakého kouzelného prstenu, čapky či pláště. Přesto se ani vy nemusíte vzdát snu o neviditelnosti.

Někteří vědci i umělci se domnívají, že neviditelnost máme doslova na dosah ruky. Při několika experimentech prokázali, že ztratit se někomu z očí není nemožné. Jak toho docílili? Budou moci něco takového dokázat i obyčejní lidé?

Čínský mistr kamufláže

V přírodě existuje několik zvířat, která umějí být v podstatě neviditelná. Patří k nim například proslulí chameleoni či některé druhy chobotnic. Jak se dokážou skrýt před zraky predátorů či případné kořisti?

Tito živočichové umí změnit své zbarvení a přizpůsobit se tak okolí. Stejnou cestou k neviditelnosti se vydal také čínský umělec Liu Bolin (*1973). Ve vhodném maskování dokáže splynout s jakýmkoli prostředím. Co k tomu potřebuje?

Umělec si nechá své tělo i oblečení natřít barvami, které ladí s pozadím, v němž se chce ztratit. Když se takto maskovaný v daném prostředí objeví, je prakticky neviditelný.

Jenže tento způsob maskování má kromě časově náročné přípravy jeden velmi závažný nedostatek. Jakmile se Bolin pohne, iluze skončí a on se rázem opět zviditelní. Neexistuje nějaký lepší způsob, jak se ubránit nežádoucím pohledům?

Mazaný profesor

Ulicemi lidnatého Tokia kráčí starý muž, kterého, jak se zdá, nikdo nevidí. Píše se rok 2003 a vážený profesor z tokijské univerzity Susumu Tachi (*1946) testuje svůj „neviditelný plášť“.

Také tento vědec dovede splynout se svým okolím, jde na to však jinou cestou než umělec Liu Bolin. Svou metodu totiž může použít i při pohybu. Jak to celé funguje?

Několik miniaturních kamer snímá pozadí objektu, který si přejeme nechat zmizet, a získaný obraz je promítán na povrch zakrývaného předmětu. Ani tato metoda však rozhodně není bez chybičky.

Lze ji použít pouze na pomalu se pohybující předměty, vyžaduje dobré technické zázemí v podobě kamer, počítače a dataprojektoru, a navíc iluze neviditelnosti funguje pouze z jednoho úhlu pohledu. Zdá se, že tudy cesta nevede…

Je libo neviditelný plášť?

Mladý kouzelník si přes sebe přehodí plášť z jemné stříbřité tkaniny a rázem se všem ztratí z očí. Budeme i my moci používat podobnou pomůcku jako proslulá literární postava Harry Potter? Podle vědců si o podobném plášti můžeme zatím nechat jen zdát.

Neviditelný plášť, který by fungoval na principu odchylování světelných paprsků, lze sice prý sestrojit, ovšem za několika podmínek. „Tloušťka pláště musí být podobná předmětu ukrývajícímu se pod ním.

Musí být tuhý, protože jakákoli deformace způsobí, že paprsky nepůjdou po potřebných drahách a plášť začne být vidět,“ vysvětluje český profesor teoretické fyziky Tomáš Tyc (*1973).

Člověk v takovémto vynálezu by navíc měl nedostatek kyslíku, protože vzduch by k němu musel proudit pouze velmi malým otvorem, a jelikož by žádné světlo nedopadalo na sítnici neviditelného pozorovatele, ten by byl prakticky slepý. O takový zážitek by zřejmě nikdo z nás nestál!