Každý jsme v dětství měl svého oblíbeného. Chodil s námi ven, hrál si s námi, hlídal nás před bubáky. A kdo říká, že neměl, tak ho má dodnes. Méďu. Plyšáka.

„Děvče ty úplně hoříš,“ ustaraně vzdychá paní Steiffová, když utírá pot z čelíčka 18mesíční dcerky Margarete (1847–1909). „Je to obrna,“ říká přivolaný lékař a obavy jsou na místě.

Nemoc nezůstává bez následků a holčička částečně ochrne. Navzdory tomu v jihoněmeckém Geigenu vyrůstá v energickou slečnu, která má skvělé organizační schopnosti a hlavu plnou nápadů.

Vášnivě ráda šije a za první uspořené peníze si kupuje nejnovější výkřik technické revoluce. Šicí stroj. Otevře si krejčovský salón a právě tady jednoho večera roku 1879 neteřím a synovcům ušije ze zbytků několik filcových slonů.

Medvědy čeká drátěná evoluce

Povzbuzena jejich nadšením, našije plný pytel také pro místní trh a s rostoucím úspěchem rozšiřuje nabídku o další zvířátka.  Nechybí ani medvědi. V roce 1893 se jich prodá 16 000 a v roce 1902 prochází zásadní evolucí.

Margaretin synovec Richard Steiff (1877–1939) navrhuje zcela nový typ plyšového medvěda. S drátěnou kostrou a pohyblivými končetinami.

Právě ten na veletrhu hraček v Lipsku nadchne Hermanna Berga, zástupce americké George Borgfeldt & Company, a tak se medvědi vydávají na cestu za oceán.

Prezident medvídě nestřelí

Majitel brooklynského obchodu Morris Michtom (1870–1938) otevře 16 listopadu téhož roku deník Washington Post. Narazí na historku o smůle prezidenta Theodora Roosevelta (1858–1919), který na lovu medvědů žádného neulovil.

Když mu nakonec přitáhli medvídě, aby si konečně mohl vystřelit, odmítl to jako nesportovní se slovy: „Cožpak bych se pak mohl podívat do očí svým klukům?“ Historku provází karikatura Clifforda Berrymana a Morris dostává nápad.

Načrtne podle obrázku malou hračku a jeho žena Rose ji ušije. Ve výloze obchodu se pak objeví jako Teddyho medvídek i s článkem vystřiženým z novin. Budí takový zájem, že Michtom nestačí vyrábět. Zakládá hračkářskou firmu a píše prezidentovi.

Mohla by hračka nést jeho jméno? Roosevelt souhlasí, ale má podmínku: „Nebude registrováno a budou jej moci volně využívati i další výrobci.“

Kdo nemá méďu, není in

V létě 1904 se Teddy stává hitem světové výstavy v americkém St. Luis a roku 1908 už Michtom společně s dalšími výrobci dodává na trh téměř milion plyšáků ročně. Ameriku zachvátí hotová plyšákománie a svého Teddyho musí mít každý, kdo chce být in.

Zdobí šatny hereček, dámy, ale i pánové, si je nosí na pikniky, děti, ale i dospělí, se s nimi fotografují, a nezanevře na něj ani Roosevelt, který ho využívá jako volebního maskota. Zpočátku se výrobci snaží zachovat podobu skutečných medvíďat.

Postupně ji však stylizují do podoby, kterou člověk podvědomě vnímá jako roztomilou a mazlivou. Ač se ve 30. letech ustálí, přichází výrobci s množstvím variací v barvách, velikostech i materiálech.

V posledních letech se objevují také plyšáci, kteří jsou místo pilin nacpaní elektronikou. Smějí se, mluví, chodí a někteří už jsou spíše chlupatými roboty než hračkami.

3 miliony poprvé, podruhé…

Stávají se také předmětem sběratelského zájmu a ti nejvzácnější se za astronomické sumy prodávají ve slavných aukčních síních.

Třeba v londýnské Sotheby se roku 1987 prodá plyšový medvídek firmy Steiff z roku 1912 za částku odpovídající 575 000 korun, o dva roky později se draží medvídek ruské princezny Xenie Romanovovy (1875-1960) až do výše 780 000 korun.

Rekord však drží méďa z roku 1920, který se v roce 1989 prodává v USA v přepočtu za 3 500 000 korun.