„Zemřel mi další pacient,“ vzdychne v roce 1951 během oběda chirurg z americké Cornellovy univerzity (na severozápadě státu New York). „Srdeční blokáda?“ zeptá se jeho kolega a on odpoví kývnutím.
Není to bohužel nic neobvyklého, na srdeční blokádu umírá zhruba každý desátý operovaný pacient. Dojde k ní, když elektrický signál nedorazí k srdečním svalům kvůli poškozeným nervům.
Jejich hovor vyslechne inženýr Wilson Greatbatch (1919–2011). Problém mu připomene poruchy v rádiové komunikaci, s kterými si zvládne poradit. „Třeba bych dokázal vyřešit i tohle, kdybych měl vhodné nástroje,“ pomyslí si.
Jako tlukot srdce
V roce 1958 Greatbatch usilovně pracuje na sestavení oscilátoru pro měření vyšších tepových frekvencí. Aby mohl dokončit elektrický obvod, hmátne do krabice se součástkami pro rezistor.
„Tady něco nesedí,“ podiví se, když po zapojení do obvodu vydává přístroj pravidelný krátký pronikavý zvuk namísto očekávaného „kvílení“. „Vždyť… to zní jako tlukot lidského srdce!“ zvolá.
Vzápětí si uvědomí, že použil špatnou součástku – místo rezistoru o odporu deseti tisíc ohmů se přehmátl a aplikoval rezistor o odporu celého jednoho milionu ohmů.
Srdce psa ožije
O tři týdny později už Greatbatch nese svůj prototyp elektronického kardiostimulátoru do buffalské nemocnice. Tamější chirurg William C. Chardack jeho vynález implantuje do těla psa, jehož postihla srdeční blokáda.
Greatbatch s napětím pozoruje lékaře, jak na ležící zvíře napojuje dráty. Po chvíli začne psí srdce bít. „No to mě podrž,“ vydechne vynálezce.
Zachrání životy
Už 15. dubna 1960 Chardackův lékařský tým voperuje kardiostimulátor deseti pacientům s úplnou srdeční blokádou. Bez něj by s padesátiprocentní šancí nepřežili ani rok.
První pacient zemře po 18 měsících, jinému ta malá zázračná kovová krabička prodlouží život o třicet let.
