Dějiny Říma se psaly krví. Samotný první císař Romulus zabije vlastního bratra jen kvůli jménu nově vzniklého města. Není tak divu, že Římané vyhledávají krvavou zábavu, kterou jim poskytují klání gladiátorů.
V arénách slavné bojovníky sledují i desítky tisíc lidí a jejich jména jsou známá v celé 50 milionové říši.
Na stadion vstupují za hřmění až 87 000 diváků. Každý jejich pohyb sledují lidé se zatajeným dechem a každé vítězství oceňují bouřlivým jásotem. Ženy po nich touží. Děti ve svých hrách předstírají, že jsou na jejich místě.
Přestože by tento popis seděl na moderní sportovní hvězdy, řeč je o mužích i ženách žijících před 2 000 lety. To, co jsou pro nás hokejisté, fotbalisté a další sportovci, jsou totiž ve starověkém Římě gladiátoři.
Jejich slávu a popularitu mezi prostými lidmi jim mohou často závidět i samotní císařové. Nejmocnější muži starověkého světa.
Boj v arénách má svá pravidla
Přestože v hollywoodských filmech jsou gladiátoři vykreslováni jako nelítostní zabijáci a jejich vzájemné souboje vždy končí smrtí a potoky krve, ve skutečnosti to tak není.
Samozřejmě římský divák si přijde na svoji denní dávku krve, ale souboje gladiátorů se odehrávají podle svých vlastních přísných pravidel. Ukazují to například i současné výzkumy hrobek starověkých bojovníků.
O životě či smrti padlého gladiátora tak nerozhoduje pouze nálada davu či přítomný císař, ale také rozhodčí. Ano dokonce i střetnutí starověkých bojovníků mají své sudí.
Takzvaní „summa rudis“ jsou pravděpodobně sami bývalí gladiátoři a mohou například rozhodnout, zda gladiátor upadl vlivem tlaku soupeře, či se jednalo jen o náhodu.
V prvním případě může být jeho život ponechán vůli davu, nebo samotnému vítězi, v druhém mu však bylo povoleno se zvednou a pokračovat v boji. Vypovídá o tom například nápis na náhrobku Diodorose (žil zhruba ve 2 století).
„Zde ležím vítězný, Diodoros ubohý. Po zlomení soupeře Demetriose nezabil jsem ho.
Ale vražedný osud a prohnaná zrada Summa rudis zabila mne, opouštím světlo a odcházím za Hádem.“ Výrok rozhodčího tak zřejmě označil sražení Demetriose jako náhodu a dovolil mu pokračovat v boji. Jestli Diodoros zemřel přímo během boje, či na jeho následky jisté není.
Gladiátoři vytvářeli i vlastní cechy
Boj mezi dvěma gladiátory je velice přesně organizovaný. Tito muži jsou řazeni do různých bojových tříd podle svých zkušeností, dovedností a také podle jejich specializace na určitou sadu zbraní a styl boje.
Většinou tak proti sobě nastupují stále stejné druhy bojovníků. Například hoplomachus byl nasazován proti myrmillonům nebo thraecům. Proti notoricky známému retiariusovi, tedy gladiátorovi se sítí a trojzubcem, pak bojoval přímo proti němu určený secutor.
Neboli pronásledovatel. Summa rudis mohou také boj přerušit, pokud jsou bojovníci již příliš vyčerpaní či z důvodu vážného zranění. Navíc i samotní gladiátoři se mohou rozhodnout pro takzvané nekrvavé vítězství.
Známý je například příběh Prisciuse a Vera (1. století), kteří v aréně bojují celé hodiny, dokud oba dva na znamení úcty k soupeři neskloní zbraně.
Jejich souboj diváky i císaře Tita (39 – 81) natolik uchvátí, že každému z nich věnuje rudis. Dřevěný meč, čímž oběma udělí svobodu. Oba gladiátoři pak arénu opustí jako svobodní muži a přátelé.
Raději boj než svobodu
Je jasné, že gladiátoři mají výsadní postavení v římské společnosti. A to i ti, kteří se do arény dostanou skrze ruce otrokářů.
Jejich jména znají v některých případech takřka ve všech koutech říše rozkládající se od severní Afriky přes většinu západní Evropy až do Mezopotámie a Egypta. O jejich skutcích se historici z dochovaných maleb i zápisů dozvídají ještě dnes.
Například gladiátor jménem Carpophorus (1. století) během jednoho boje dokáže postupně zabít na 20 nebezpečných zvířat, mezi nimiž nechybí leopard, lev, medvěd a svým kopím zabije dokonce i nosorožce.
Na konci boje jej prý diváci i jeho kolegové přirovnávají k samotnému Herkulovi. Ostatně mnoho gladiátorů bojovalo především pro bouřlivé ovace obecenstva.
Podle historických záznamů se například do římského Kolosea mohlo vejít až 87 000 lidí, přestože odborníci odhadují, že reálný maximální počet byl spíše kolem 50 000. A taková podpora diváků už je notně cítit.
Mají i své „akční figurky“
„Dnes jsem viděla otroka mocnějšího, než samotný římský císař,“ říká v jednom z monologů v americkém filmu Gladiátor postava Lucilly (148 – 182), sestra císaře Commoda (161 – 192).
To je samozřejmě velice zromantizované vyjádření, nicméně pokud by řekla „Viděla jsem otroka slavnějšího, než samotný římský císař,“ mohla by to klidně být historicky vcelku přesná věta. Samozřejmě císaři jsou žijící bohové, nejmocnější lidé starověku.
Mezi prostými lidmi jsou ale často mnohem více oblíbení oni otroci bojující v arénách. Mnozí z nich mají i své vlastní „akční figurky“. Ti nejlepší mohou dokonce podobné výrobky i autorizovat.
A to už ukazuje na velkou dávku úcty, kterou lidé ke gladiátorům chovají. Muži je obdivují a ženy po nich touží. Gladiátoři jsou v podstatě sexsymboly své doby. Jejich pot je dokonce považován za afrodiziakum a je přimícháván do různých krémů.