Stát se může rozpadnout relativně klidně, někdy se tak ovšem stane za krveprolití, které dosáhne obludných rozměrů. Mementem v tomto ohledu je zánik pro Čechy kdysi turisticky tolik atraktivní Jugoslávie.

Zatímco v devadesátých letech západní Evropa odstraňovala bariéry, několik stovek kilometrů od ní docházelo k nejhorším zvěrstvům…

Jugoslávie, podobně jako Československo, vznikla v roce 1918, tehdy se však tento mnohonárodnostní útvar jmenoval Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Do vínku tento stát dostal řadu problémů.

Kromě řady národů a náboženství, které nekoexistovaly vždy v míru, to byla nestejná ekonomická a kulturní úroveň jednotlivých částí. Tu se vlastně nepodařilo zcela odstranit nikdy. Už v počátcích své existence byla Jugoslávie značně nestabilní zemí.

Časté střídání vlád a různé nepokoje vedly tehdejšího krále Alexandra I. k vyhlášení samovlády. Okamžitě byly zakázány všechny politické strany, založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě.

Zároveň dal státu nový název – Jugoslávie. Pod povrchem však doutnal budoucí požár.

Představitelé ostatních národností vyčítali Bělehradu značnou míru centralizace a omezování práv nesrbských národů. Král se v roce 1934 stal obětí atentátu, který spáchal probulharský Makedonec Veličko Kerin.

V té době začal na Balkán zároveň silně pronikat německý ekonomický vliv a Jugoslávie se pomalu dostávala do vleku nacistické diktatury. Podobně jako v jiných zemích, Německo i zde sledovalo podporu iredentismu, především chorvatské části země.

V roce 1941 Jugoslávie přistupuje na přímé politické spojenectví s Adolfem Hitlerem. To ovšem vyvolalo rozsáhlé nepokoje a regent princ Pavel, který k paktu přistoupil, byl nucen odstoupit.

Armáda provedla převrat a hodlala provádět politiku neutrality, což byla v té době poněkud naivní představa. Bělehrad ujistil Berlín, že změna vlády není namířena proti němu, leč Hitler odmítal přistoupit na to, že by si Jugoslávie mohla dělat vlastní politiku.

Odpověď Němců byla rychlá a zdrcující. Jugoslávská armáda, vyzbrojená především zbraněmi československé výroby, byla vnitřně zcela rozleptána. Chorvaté masově dezertovali, když se dozvěděli, že jim Hitler dovolí mít svůj vlastní stát.

Během několika dní byla země zcela obsazena, Bělehrad byl německým letectvem totálně zničen. Slovinsko poté bylo rozděleno mezi Německo, Itálii a Maďarsko, Chorvatům byl ponechán vlastní stát za předpokladu, že bude úzce s Německem a Itálii spolupracovat.

V Srbsku byl vyhlášen tvrdý vojenský okupační režim. Chorvatský stát pod vedením Ante Paveliče tehdy proslul zvlášť brutálním zacházením se Srby, Romy a Židy.

V té době se na scéně objevuje muž, se kterým bude pojem Jugoslávie na léta spojen. Není jím nikdo jiný než Josip Broz Tito – z půlky Chorvat, z půlky Slovinec, ale vnitřním přesvědčením především komunista a Jugoslávec.

Jeho partyzánské oddíly úspěšně bojovaly proti okupantům, za což si vysloužil podporu nejen ze strany SSSR, ale i západních zemí. Po skončení války se Titovi podařilo obnovit Jugoslávii v předválečných hranicích a uzurpovat veškerou moc.

Zpočátku sledoval Stalinovu linii, kremelský pán dokonce Titovi doporučoval, aby anektoval Albánii: „Měli byste spolknout Albánii. Čím dříve, tím lépe,“ řekl jednou delegaci jugoslávských komunistů.

Od konce čtyřicátých let však mezi Bělehradem a Moskvou ochladly až na bod mrazu. Pro SSSR a jeho loutkové státy ve střední a východní Evropě se Tito stal symbolem největšího zla. Západ v Jugoslávii viděl díru v železné oponě a hospodářsky ji podporoval.

Tito podporu rád přijímal, ale nadále prohlašoval, že jen Jugoslávie je na správné cestě ke komunismu.

Během studené války země lavírovala mezi oběma tábory, vnitřní situace se relativně uklidnila, byl zaznamenán i ekonomický růst, ovšem za cenu mocného zadlužení do budoucnosti. Národnostní a náboženské pnutí však ze země zdaleka nezmizelo.

Tito umírá v roce 1980 a s ním odchází vlastně jediný stabilizující prvek. Osmdesátá léta jsou v Jugoslávii spojena s ekonomickou krizí a s novým vzmachem nacionalistických vášní.

Tajná zpráva, kterou v té době zpracovala americká služba CIA, hovoří o tom, že Jugoslávie se do deseti let rozpadne a že se tak rozhodně nestane klidným způsobem.

Jako první se objevily problémy v srbské autonomní oblasti Kosovo, kde žije početná albánská menšina. V prosinci 1990 se pak ve Slovinsku uskutečnil plebiscit o jeho nezávislosti. Výsledek byl jasný: 88 procent voličů hlasovalo pro nezávislost.

Ještě v listopadu 1990 se přitom chorvatští a slovinští představitelé vyslovovali proti odtržení svých zemí. Tehdejší chorvatský premiér Josip Manolič mimo jiné tehdy prohlásil:

„Racionálně uvažující politikové si uvědomují, že vyspělá Evropa raději otevře náruč jednotné Jugoslávii.“ Jugoslávský premiér Ante Markovič několikrát vyjádřil přesvědčení, že rozpad Jugoslávie je zcela nerealistickým scénářem.

S odkazem na výše zmíněnou zprávu CIA, která se v té době dostala na veřejnost, podotkl:

„Tato výkonná zpravodajská služba ve svých hodnoceních v minulosti chybila tolikrát, že není důvodu nevěřit, že se plete i nyní.“  Slovinský ministr zahraničí Dmitrije Rupel pak podotkl:

„Slovinsko nevystoupí z jugoslávské federace, neboť je její ústavní součástí a pomohlo ji vytvořit.“ Vše nakonec bylo jinak. Svou roli sehrála i média, častokrát nenápadně podporovaná jednotlivými zájmovými uskupeními.

Srbský tisk například rozpoutal kampaň, ve které tvrdil, že začalo tajné vyzbrojování Chorvatů. Zbraně se v rukou některých civilistů skutečně objevily.

Vášně vyvolal i film, který odvysílala bělehradská televize, a který ukazoval, že klíčoví ministři tehdejší chorvatské vlády byli zapleteni nejen do ilegálního vyzbrojování příslušníků vládnoucí strany, ale osobně připravili seznamy osob, určených k fyzické likvidaci, a ozbrojenou vzpouru proti jugoslávské armádě.

Mimochodem, na pašování zbraní do Jugoslávie měly svůj podíl i československé obchodní kruhy.

Problémem jednotlivých jugoslávských republik bylo to, že etnické hranice se zde nedaly nakreslit. Například v Chorvatsku žila početná srbská menšina, Bosna a Hercegovina byly národnostně zcela promíchaná.

Zájem na rozpadu Jugoslávie však měl leckdo, nejen sami nacionalisté v ní žijící. SSSR byl sice těsně před rozpadem, ale jeho tajné služby rády viděly pronikání ruského vlivu na Balkán.

Při oslabení místních státních útvarů bylo získání ruského vlivu jednodušší, jak o tom svědčí příklad současného Srbska. Svou polívčičku si přihrál i Vatikán, který tradičně katolickému Chorvatsku slíbil půjčku v hodnotě čtyř miliard dolarů.

Spekulovat lze i o zásazích z muslimského světa, vždyť v Bosně a v Kosovu se řada osob k islámu hlásila a hlásí. Kontroverzní bylo i rychlé uznání slovinské a chorvatské nezávislosti Německem. Rok 1991 je rokem, kdy destrukce Jugoslávie nabývá vrcholu.

23. května poprvé promluví zbraně. Ve slovinském městečku Pekre, armáda obkličuje výukové středisko slovinské polovojenské organizace zvané Teritoriální obrana.

Následně nechala slovinská vláda zastavit přísun elektrické energie do kasáren armády, která se raději takticky stáhla. O dva dny později vyhlašují Chorvaté i Slovinci nezávislost.

Záhřeb však zároveň dává najevo, že intervenci federálních jednotek v sousedním Slovinsku nebude bránit. Bělehrad vskutku ve Slovinsku zakročil, ovšem armáda situaci hrubě podcenila. Ač lépe vybavená a početně silnější, nezvládla logistiku celé akce.

Neměla třeba dostatek potravin, takže Slovincům stačilo nechat některé jednotky vyhladovět. Zároveň se však jugoslávská armáda obává reakce okolního světa. Obě strany raději zasednou k jednacímu stolu a koncem roku je Slovinsko již skutečně nezávislé.

Proces pozvolného rozpadu země však zdaleka nebyl u konce. Další konflikty propukly v Chorvatsku, kde žila silná srbská menšina, která usilovala o odtržení svých teritorií od Záhřebu. Byla zde vyhlášena Republika Srbská krajina.

Boje zde probíhaly až do roku 1995, kdy Chorvaté území definitivně obsadili. Ze svých domovů bylo vyhnáno 200 000 lidí. Zde už se obě strany dopouštěly zvěrstev, která Evropa od konce druhé světové války nepamatovala.

Nejničivější a nejhorší z jugoslávských válek byla ta, která zuřila v Bosně a Hercegovině.

Dva váleční zločinci, tehdejší vůdčí představitelé Chorvatska Franjo Tudman a Srbska Slobodan Miloševič, se tajně dohodli na rozdělení Bosny mezi své země.

Zatímco civilisté byli vražděni bandity a samozvanými polovojenskými jednotkami, okolní svět se k pořádnému zásahu neodhodlal a vlastně jen přihlížel.

Válka v Bosně vstoupila do povědomí především srebrenickým masakrem 8000 muslimů, který mají na svědomí srbské jednotky. V zemi probíhala genocida netušených rozměrů. I přes příměří z roku 1995 je v zemi dodnes situace velmi napjatá.

Nezávislost získala i nejjižnější část bývalé Jugoslávie – Makedonie, která na mezinárodní scéně vzhledem k nesouhlasu s jejím názvem ze strany Řecka působí pod poněkud krkolomným jménem bývalá jugoslávská republika Makedonie.

Z Jugoslávie tak na nějakou dobu zůstal jen svazek Srbska a Černé Hory.

Ani ten však nevydržel, v roce 2006 se Černá Hora vyhlásila za nezávislou, o dva roky později stejný krok provedla jihosrbská provincie Kosovo, kde už od roku 1997 probíhaly další kruté boje mezi Srby a Albánci.

Znalci poměrů na Balkáně hovoří o tom, že každých 50 let zde propukne nějaký konflikt. Bude především na ostatní Evropě, aby se jugoslávská tragédie již znovu neopakovala.