„Věřte mi chlapi, jednou na to doplatíme,“ prorokuje nad pivem havíř Václav Müller. Mnozí nesouhlasí. Nelson není nebezpečný důl. Nejsou tu třaskavé plyny, ani tekuté písky zvané kuřavka.

Je počátek třicátých let a horníci patří k těm, kteří těžce pocítili hospodářskou krizi. Už tak těžkou práci navíc ohrožuje moderní technika. Třeba doprava uhlí nátřasnými žlaby vytváří ohromné množství jemného uhelného prachu.

Někde se do něj havíři boří až po kolena. Navíc je dole řada nedokonale uzavřených požářišť. Uhlí z dolu Nelson v Oseku u Duchcova (Severní Čechy) je navíc kvalitní, křehké a náchylné k samovznícení.

„Chtělo by to pořádně kropit,“ říká František Vaněk (1899–1934). „Raději bláto než tohle,“ dodá jiný. Nebezpečí vidí i řada inspekcí, které ve svých zprávách varují před nebezpečím. Odpovědní úředníci však nedbají. A pak přichází osudná středa 3. ledna 1934.

Plamen vyšlehne až do oblak

Venku se stmívá, ale v ulicích Oseka je ještě živo. Ve 16:45 se ozve ohromná exploze. Země se otřese, okenní tabulky drnčí, některé se vysypou. Led na místním rybníku praská, bruslaři padají.

Současně lidé vidí jak nad Nelsonem vyšlehne plamem snad až do oblak. Na několik sekund ozáří celé okolí. „Nelson, hoří!“ přibíhají lidé a ženám, jejich muži odešli na odpolední šichtu, se zastaví srdce. Když se ozvou hasičské trubky, dav spěchá k dolu.

Tady je sice zastaví kordon hlídek, ale i přes zátaras je jasné, že se muselo stát něco strašného. Těžní věž je vychýlena, výtah exploze vymrštila až do lanovny. Všude jsou trosky, všude hoří, dým se valí z jámy i větracích šachet.

Exploze prolétne dolem jako vichřice

Smete všechno, co jí stojí v cestě, zapaluje uhelný prach. Zkáza zachvátí téměř 30 km chodeb. Většina horníků zahyne ihned při výbuchu, zbytek krátce poté. Ty, které nespálí žár, zabijí jedovaté zplodiny.

Z celé směny 146 havířů přežijí jen čtyři, kteří se náhodou nacházejí u výdušné jámy VII. Když se chodba zachvěje a dolehne k nim exploze, vrhnou se k žebříkům a začnou šplhat. „Dobrý, chlapi?“ ptá se každou chvíli Vojtěch Balíček v čele.

„Furt se neptej a lez,“ odpovídají ostatní. Jen tři však uniknou dřív než jámu zaplní jedovaté zplodiny. Čtvrtého, Dalibora Sýkoru, ještě ochotné ruce z jámy vytahují. Další už se ven nedostanou. Umírají pár metrů o záchrany.

Komise nařídí důl i s těly zazdít

Záchranáři, vybavení přístroji typu Dräger 1924, se do jámy kvůli ohni dostanou až druhý den. Čeká je otřesný pohled na zohavená těla. Mají polámané kosti, rozdrcené lebky, některá jsou spálená na uhel.

Když je jasné, že nikdo další přežít nemohl, havarijní komise nařizuje celý důl neprodyšně uzavřít. Zabránit přístupu kyslíku je jediná možnost jak požár uhasit. Nelson III se stává masovým hrobem a komise hledá viníka.

Ředitel Ing. Štěpán Beisser je pod bodáky četníků odveden do vězení. Zatčeno je i několik jeho podřízených. Pohřeb třinácti vyproštěných obětí se 8. ledna 1934 stává tryznou za všechny ostatní.

A také impulsem k celonárodní sbírce na 128 vdov a 266 sirotků, která vynese 3,3 miliony korun.