V roce 1941 se mladý Rusakov v Novosibirsku postaví do fronty na lístky do kina. Touží alespoň na chvíli vyhnat z hlavy hrůzy probíhající války. Po chvíli se odkudsi zjeví místní výrostek a jakoby nic ho předběhne.

Světozarovi Rusakovovi (1923–2006) ten moment uvízne v paměti. „Byl to takový obyčejný chuligán, na kterého si v klidu troufnete. A vlk v našich příbězích byl totéž – směšný, nikdy mu nevyšla ani jedna nástraha na zajíce.

Ale možná proto byl tak sympatický. Zajíc byl spíš takový čestný pionýr, kterému jsem nikdy moc nefandil,“ vzpomíná později, jak hledal inspiraci.

Uběhne téměř 30 let, kdy už jako ostřílený výtvarník vytvoří tandem s kolegou malířem a režisérem Vjačeslavem Kotěnočkinem (1927–2000) a společně přivedou na svět nezapomenutelné zvířecí duo, které vstoupí do dětských srdcí a už z nich nikdy neodejde.

Původně uvažují o lišákovi a myšce. Nakonec dají přednost vlkovi se zajícem. V rozletu však tuhle nesourodou dvojici zabrzdí neúprosná sovětská cenzura. Trnem v jejích očích je hlavně vlk.

„Chová se jako chuligán, navíc vypadá jako disident,“ zlobí se bolševičtí kontroloři. Své husté obočí při pohledu na něj nespokojeně svrašťuje údajně i samotný Leonid Iljič Brežněv (1906–1982).

Kotěnočkin navíc chce, aby vlka namluvil známý sovětský rebel Vladimír Vysockij (1938–1980). To mu však neprojde. Musí se spokojit s pro režim přijatelnějším Anatolijem Papanovem (1922–1987).

Souhlas s odvysíláním svého díla nakonec dostane. Dne 1. ledna 1969 tak spatří světlo světa animovaný příběh o smolařském vlkovi a mazaném zajíci nesoucí název Jen počkej, zajíci!

Kotěnočkin do něj navzdory cenzuře propašuje alespoň melodii Vysockého Písně o příteli, kterou si píská vlk. Původně má jít o jednorázovou záležitost. Úspěch však rozhodne o pokračování. Do roku 1986 vznikne celkem 16 dílů.

Baví diváky u obrazovek i v potemnělých sálech socialistických kin, a to nejen v Sovětském svazu. Vysílán je v 102 zemích světa. Cenzoři však oblíbenému seriálu nedají pokoj.

Namále má 12. díl, vsazený do prostředí muzea. Zelenou k vysílání dostane až poté, co se sovětští úředníci přesvědčí, že nehrozí protest egyptské vlády.

Vlk se totiž při honbě za zajícem vinou své nešikovnosti v jednu chvíli změní na mumii faraona Ramesse II. Přísní soudruzi nejsou navíc stále schopni překousnout vlkovu podobu.

Frajírek v růžové košili, kalhotách do zvonu a věčně doutnajícím cigárem v koutku úst, pohybující se ležérní houpavou chůzí, je navíc čím dál populárnější. „Dává špatný příklad budoucím oporám naší vlasti,“ tepou do kresleného uličníka.

Kotěnočkin je jejich stížnostmi tak znechucen, že chce několikrát se seriálem seknout. Neutuchající zájem fanoušků mu však pokaždé dodá novou chuť do práce. Obliba animované série pokračuje i po rozpadu Sovětského svazu.

V roce 1993 přibudou další dva díly a v prosinci 2005, respektive v říjnu 2006, ještě dva. Natočí je Kotěnočkinův syn Alexej (*1958), který se po smrti obou seriálových otců ujme osiřelé dvojice.

I když se snaží svým pojetím co nejvěrněji navázat na své předchůdce, změnám se nevyhne. Ta největší je vidět hned na první pohled. Z vlka se stal nekuřák. Jeho zlozvyk se totiž příliš nepozdává pravidlům Evropské unie. Cigaretu tak raději vymění za žvýkačku. Nezapálí si dokonce už ani v reprízách v domovském Rusku.