Dvanáct apoštolů postupně vyhlédne ze dvou oken. Lakomec třese svým naditým měšcem a marnivec se zálibně prohlíží v zrcadle. Astronom pozorně sleduje oblohu, filozof důkladně zkoumá svět a vše zapisuje do svých letopisů kronikář.
Kostlivec na znamení pomíjivosti lidského života otáčí přesýpacími hodinami a nakonec zatahá za umíráček…
Takový je jeden ze symbolů české metropole pražský orloj. V každou hodinu se před jižní stranou staroměstské radnice, na které je umístěný, shromáždí davy turistů, aby si vychutnaly neobvyklou podívanou. I díky staroměstskému orloji má Praha přívlastek magická…
Historie staroměstského orloje se začala psát již ve 14. století.
Král Jan Lucemburský nebo též Český (1296–1346) spíše šířil slávu království českého za hranicemi, ale ani tuzemské záležitosti nenechával zcela ležet ladem, jak praví vžitá představa.
Mimo jiné udělil privilegia staroměstským měšťanům a ti na jeho základě mohli postavit u Staroměstského náměstí svou radnici, jejíž dominantou se stala šedesát metrů vysoká věž. Tehdy však ještě žádný orloj na radnici nebyl.
Až v roce 1402 se na ní objevily celkem obyčejné hodiny, které spravoval jistý mistr Albrecht. Staroměstští konšelové však s Albrechtem dle dochovaných pramenů nebyli příliš spokojeni a navíc si přáli něco více speciálního.
Třeba takový orloj, který by ukazoval nejen čas, ale i pohyb nebeských těles. Orloje ve středověké Evropě nebyly ničím výjimečným. Jeden z nejpropracovanějších se nacházel v italské Padově a ukazoval nejen polohy Slunce a Měsíce, ale i ostatních planet.
Podobné mechanismy se stavěly kromě Itálie i ve Francii, v Německu, Švýcarsku či v Anglii.
Autorem pražského orloje nebyl mistr Hanuš, jak praví legenda, nýbrž královský hodinář Mikuláš z Kadaně (1350–1419).
Teoretické podklady pak Mikulášovi dodal matematik, astronom a také rektor pražské univerzity Jan Šindel (1375–1456). Tento všestranně nadaný muž působil i jako lékař králů Václava IV. a Zikmunda Lucemburského.
Ve svém návrhu orloje vycházel z tehdy platného geocentrického pohledu na svět, tudíž veškerá nebeská tělesa se točí kolem Země. Začátkem 15. století budova radnice vyhořela, takže doba její rekonstrukce byla vhodná i pro stavbu orloje.
Po poradě se Šindelem Mikuláš z Kadaně sestrojil komplikovaný hodinový stroj a astronomický číselník. Orlojnická kniha s opisem německé listiny z roku 1410, nalezená v roce 1962, praví:
„Slovutný mistr Mikuláš ke vší poctivosti udělal astrolabium, v němž slunce svůj pravý běh vykonává jako na obloze, kdy měsíc nový neb naplněn jest. Nad tím jsou napsány všechny svátkové přes celý rok.
Protož jsme s dobrým rozmyslem naším mistrovi Mikolášovi za odměnu učinili a jemu dům dali vedle brány městské.“ Jak vidno, konšelé byli s Mikulášovou prací na výsost spokojení.
Mikuláš si po dokončení svého životního díla výrazně přilepšil. Kromě nového domu získal i pravidelný plat 10 kop grošů ročně, což v té době byl velmi slušný peníz. Nad českým královstvím se však v té době stahují mračna.
V roce 1415 byl v Kostnici upálen Jan Hus a země se řítila do stavu, který bychom dnes nazvali termínem občanská válka. Mikuláš zemřel v roce 1419 (podle některých pramenů 1420), krátce před tím, než zemi sežehly husitské boje.
Hradecký rodák Jan Šindel se v roce 1410 stal rektorem pražské univerzity, když na tomto místě vystřídal Jana Husa. Šindel byl sám knězem a s Husovými názory se zpočátku ztotožňoval. K husitskému hnutí se však nepřidal a musel před ním uprchnout na Moravu.
Dobová svědectví hovoří o jeho velké vzdělanosti a talentu. V astronomii se zabýval hlavně mechanikou různých přístrojů, mimo jiné i nomogramy na výpočet zatmění.
Astronomické tabulky, které používal dánský astronom Tycho Brahe (1546–1601), byly právě Šindelovým dílem.
A kde se vzala legenda o mistru Hanušovi jako autorovi orloje, kterému se zlí Pražané údajně odvděčili tím, že jej oslepili?
Mistr Hanuš není fiktivní postava, člověk s tímto přízviskem se jmenoval Jan Růže a orloj spravoval ke konci 15. století. Jako orlojník pracoval po dobu dvaceti let, leč prameny o jeho násilném oslepení nehovoří.
Ostatně, podobná legenda se týká i orloje v Olomouci, zde měl přijít o zrak saský hodinář a pravděpodobný autor původního orloje Anton Pohl. Samotný orloj prožíval léta slávy i strádání.
V 18. století o něj lidé ztratili zájem a následné opravy jej nalezly v dezolátním stavu.
Nicméně byl stroj zrekonstruován a někdy během první poloviny 19. století se na něm objevily první sochy pochodujících apoštolů (přesné datum není známo, městský archiv padl za oběť požáru).
Oheň nakonec spolknul i samotné apoštoly, když během květnového povstání v roce 1945 nacisté radnici ostřelovali z tanků. Nové sochy se v radničních oknech objevily v roce 1948, jejich autorem byl sochař a řezbář Vojtěch Sucharda.
Přestože orloj prošel mnoha peripetiemi, dodnes se na něm zachovalo několik zcela původních dílů. Je to mimo jiné základní ručně tepaná kostra celého stroje, nesoucí ještě původní kovové klínové spoje.
Dalšími dochovanými součástkami jsou hlavní hnací kolo, hlavní hřídel a původní pastorek. Kopie Staroměstského orloje stojí až v daleké Jižní Koreji nebo v Japonsku.
Jedna z replik vznikla i v autorově rodišti v Kadani, kde si ji lze prohlédnout na Nábřeží Maxipsa Fíka.
