Deštivá noc. Kdosi zabouchá za dveře, až vzbudí celý dům. Když hospodář sejde ke dveřím, nikdo za nimi nestojí. Jen na zápraží leží vrtící se košík, z něhož zaznívá tichý pláč.

Nechtění novorozenci to za dávných časů nemají snadné. Zanechat neviňátko, které matka nedokáže uživit, napospas osudu se často rovná odsoudit ho k smrti. Moderní babyboxy však nejsou záležitostí poslední let. V té či oné formě existují už bezmála 8 století…

Zima a toulaví psi

Zákony mnoha starověkých společností včetně Hebrejců a Římanů sice vraždu neviňátka zakazují, ale s jeho opuštěním už nemají problém. V Římě k tomuto účelu údajně slouží tzv. Columna Lactaria neboli Mléčný sloup situovaný nedaleko fóra.

Kromě toho, že se tam matky mohou zastavit, aby nakojily své potomky, stává se v průběhu času také „odkladištěm“ nechtěných dětí, které tam rodiče zanechávají v naději, že se jich zželí kolemjdoucím a připadnou na ně dříve než noční chlad a toulaví psi.

I když se však nalezence někdo skutečně ujme, jeho další osud není právě růžový. Podle vizigótského práva se například nechtěné dítě stává otrokem toho, kdo jej vezme pod svá křídla. Situace se mění až s vzestupem církve katolické.

Kolo nalezenců

První babybox, jak mu rozumíme v dnešním významu, se objevuje při kanovnickém špitále ve francouzském Marseille v roce 1188. Toto zařízení je následně institucionalizováno v Itálii, na základě výnosu papeže Inocence III. (cca 1160-1216).

Ten pověřuje jejich zřízením sirotčince kvůli omezení počtu zabitých novorozenců (oblíbenou praxí je házet čerstvě narozené do Tibery jako štěňata).

Schránky na nemluvňata jsou nazývány route degli esposti neboli kola nalezenců – mají totiž podobu dřevěné přihrádky rozdělené na polovinu, umístěné ve zdi či vstupní bráně kláštera nebo špitálu na otočném kole.

Poblíž se většinou nachází zvoneček, jímž se ohlašuje vložení dítěte, a schránka, kam je možno vhodit příspěvek pro budoucí opatrovníky.

V místnosti na druhé straně stěny pak čeká připravený mnich nebo řádová sestra, která se o dítě posléze postará a poskytne mu první zaopatření. Ve vatikánské nemocnici Santo Spirito (Duch svatý) je podobný středověký box k vidění dodnes.

Příliš mnoho nechtěňátek

V průběhu 17. a 18. století pronikají babyboxy i do zbytku Evropy. Bohatý nizozemský obchodník zakládá babybox nebo tzv.

Drehladen při nalezinci v německém Hamburku v roce 1709. Po šesti letech je ho však nucen zrušit kvůli obrovskému návalu odložených dětí, který se pro zařízení stává finančně neúnosným.

Ve Francii se o rozšíření prvních babyboxů zaslouží především známý zastánce chudých, kněz Vincenc z Pauly (1581-1660), který v roce 1638 zakládá v Paříži první nalezinec.

V době své největší slávy, po oficiální legalizaci císařským výnosem, se babyboxů na území Francie nachází asi 251. V 19. století jsou však nahrazeny tzv. přijímacími úřady, kde mohou matky své děti anonymně zanechat anebo si přijít pro radu.

V současnosti mohou na území Francie ženy své dítě zanechat po porodu v nemocnici.

Babyox tuzemský

První zařízením tohoto typu na našem území byl roku 1602 zřízený vlašský špitál pod Jánským vrškem na Malé straně, sloužící jako nalezinec, sirotčinec a porodnice.

Až do reforem za vlády císařovny Marie Terezie (1717-1780) byla situace samodruhých žen, které počaly nemanželské dítě, svízelná.

Svobodné matky bývaly trestány na hrdle a sáhnutí na život novorozenců kvůli zachránění vlastního nebylo žádnou výjimkou.

Císařovna jednak změnila legislativu ve prospěch svobodných matek, jednak dává popud k založení porodnice Máří Magdalény, která je však zbudována až z odkazu hraběnky Kinské v roce 1765. Slavná Zemská porodnice v Praze U Apolináře je založena o více než sto let později a už nabízí svobodným matkám obtěžkaným kromě útěžku také chudobou možnost porodit zdarma a potomka zanechat v péči ústavu.

První skutečný babybox na našem území je slavnostně otevřen ke dni dětí roku 2006. K dnešnímu dni již jejich počet dosáhl sedmdesáti.