S rozlohou přes 13 milionů kilometrů čtverečních a hustotou zalidnění cca 3 obyvatelé na čtvereční kilometr patří Sibiř k nejméně osídleným oblastem na naší planetě.
Nezměrná krajina tundry, tajgy, lesů a permafrostu, který taje jen na několik měsíců v roce, tvoří 77% plochy ruské federace. Její obyvatelé se životu v izolaci přizpůsobili. Jejich svět je nelítostný, ale přesto krásný.
Většina z nás patrně vnímá Sibiř pouze coby místo gulagů, zamrzlých odkladišť nepohodlných osob během stalinské éry rusky federace.
Minulost nelze popřít, pracovními tábory v oblasti Kolima a v Krásnojarském kraji na severovýchodě Sibiře prochází jen mezi roky 1929 a 1953 odhadem přes 14 milionů lidí, z toho asi milion v nich nalezne smrt.
Tradice odsouzení do táborů na nucené práce má na ruské půdě bohatou historii, sahající až do 18. století, kdy se Sibiř stává součástí Ruska.
Carská říše tehdy odsuzuje trestance na galeje, do táborů zvaných katorga, budovaných v odlehlých oblastech pro doplnění chybějících kapacit k manuální práci jako dřevorubectví nebo hornictví.
Anton Pavlovič Čechov (1860-1904) ve svém románu Ostrov Sachalin popisuje právě dřevařskou katorgu. Lágry pak o desítky let později zevnitř nedobrovolně prozkoumá Alexandr Solženicyn (1918-2008).
I po zrušení pracovních táborů si Sibiř nadále zachovává pověst území, kde se dá velice snadno zmizet, a když nechcete, nikdo vás nenajde. Příběh rodiny Lykovských o tom vypovídá své.
Bohatství pustiny
Zájem o krajinu věčné tundry a tajgy, nezměrnou a širou jako dlaň, je ze strany Ruska logický především kvůli obrovským zásobám minerálů, drahých kovů, uhlí a ropy.
Sibiřská platforma je kratón (velice stará a stabilní část litosféry), který kdysi tvořil samostatný kontinent, tzv. Angalarand, ještě před zformováním posledního superkontinentu – Pangey.
Jeho bohatství spočívá v ložiscích diamantů, zlata, rud zinku, manganu, niklu, mědi, kobaltu, molybdenu a dalších. Není proto žádný divem, že báňští (horničtí) a po nich geologičtí prospektoři vyrážejí do hlubin nespoutané divočiny už několik století. Skutečně nečekaný nález však přináší až výprava v roce 1978.
Stranou historie
Uprostřed lesů, v neobydlené krajině zhruba 160 kilometrů od Mongolských hranic u řeky Abakanu, nachází výprava geologů šestičlennou rodinu, která tam v úplné izolaci přežívá od roku 1936. Bez jakéhokoliv kontaktu s vnějším světem, žijíce v dřevěné chatrči z poražených stromů, bez elektřiny, s jediným čtivem v podobě starého ohmataného svazku Bible a několika modlitebních knížek.
Když se geologové přiblíží, mají nejdříve strach, ale ten postupně ustupuje zvědavosti. Prospektoři se dozvídají, že jde o rodinu Lykovských. Otec rodiny, Karp Lykov, nakonec vědcům vypoví celý příběh.
Do divočiny se odebrali během náboženských čistek rozpoutaných převážně ateisticky smýšlejícími bolševiky.
On, jeho žena Akulina a dvě děti, tehdy devítiletý Savin a dvouletá Natalia, jsou příslušníky hnutí starověrců, odtržené části pravoslavné církve, jejíž příslušníci jsou pronásledováni už od dob Petra I. Velikého (1672-1725).
Nemají tušení o druhé světové válce ani o vzniku SSSR, žijí bez elektřiny a odmítají uvěřit tomu, že člověk stanul na Měsíci. S družicemi obíhajícími kolem planety však problém nemají, jak vysvětluje otec Karp sám:
„V padesátých letech jsme si všimli, že se některé hvězdy po nebi pohybují rychleji. Myslel jsem si, že lidé něco vynalezli a posílají tam nahoru světla, která jsou hvězdám podobná.“ Opustit svůj domov v divočině Lykovští odmítnou.
Poslední z celé rodiny, sedmdesátiletá Agafia Lykova, v dřevěné chatrči v lůně přírody, kde teploty v zimě padají i na -40°C, žije dodnes.
Průmyslové peklo
Svět jako by na Sibiř zapomněl. 40 milionů lidí soustředěných ve větších městech, z valné většiny vystavěných v okolí průmyslových závodů, se bez něj však dokáže obejít.
Některé usedlosti za hranicí polárního kruhu, jako je například Norilsk položený poblíž největšího ložiska niklu, palladia a mědi na Zemi, jsou jakýmisi ostrovy uprostřed ničeho. Silnice nebo železnice odtamtud vedou jen do nejbližšího okolí, ale dál už ne.
Nikdo je nikdy nepostavil. Jedinou spojnici s vnějším světem skýtá letecká doprava, která kvůli průměrným teplotám -10°C nemůže fungovat celý rok. Nekontrolované vypouštění zplodin ze slévárenských závodů řadí toto město mezi deset nejznečištěnějších na Zemi.
Podle NASA je dokonce otrava půdy tak vysoká, že by bylo možné z povrchových vrstev těžit těžké kovy. Ačkoliv je Norilsk jedním z nejseverněji položených míst, skutečné srdce Sibiře a zimy se nachází jinde.
Pól chladu
Jím je Ojmjakon, někdejší zastávka kočovníků a pastevců sobů, vesnice situovaná asi 800 kilometrů na východ od Jakutsku, hlavního města stejnojmenné republiky, a nepočítaje stanice v Antarktidě, jde o nejchladnější obydlené místo na světě.
Mráz zde v roce 1924 dosáhl neuvěřitelných -71.2°C (benzín například mrzne při -58°C), od kteréžto doby je víska označována jako pól chladu severní polokoule.
Vozy zde musí parkovat ve vytápěných garážích a není ojedinělou praxí, že k rozmražení nádrže se pod ní prostě rozdělá ohníček.
Vzhledem k permafrostu, který na krátkou část roku roztává (navzdory zimním extrémům tu totiž letní teploty mohou dosáhnout i 30°C), se staré budovy vlastní vahou pomalu „potápějí“ do půdy a mělce pohřbené objekty naopak vyplouvají na povrch.
Obzvlášť nepraktický je tento jev pro pohřbívání. Nick Middleton, učitel geografie, cestoval a korespondent časopisu National Geographic, který Ojmjakon navštívil, k tomu říká:
„Samotný zvyk pohřbívání do půdy není Sibiřský, přišel sem z Evropy. Původní obyvatelé své zesnulé vypravovali na poslední cestu tak, že je zabalili do plachtoviny a zanechali na vyvýšeném místě nebo pověsili na strom.
O vzdušný pohřeb se postarali mrchožrouti a ptáci.“ Jedinou věcí, která zde podle něj stojí mezi člověkem a chladem, je kožešina, nejlépe sobí, neboť její chlupy jsou duté a k izolaci perfektní. Při teplotách okolo mínus padesáti syntetické materiály nevydrží. Zmrznou, popraskají a jsou k ničemu.