Každé nadechnutí téměř bolí, jak se v něm mísí horký egyptský vzduch a všudypřítomný písek. Anglický archeolog Howard Carter (1873–1939) ho má v očích, v plicích, v každém záhybu šatů. Přesto je šťastný. Po dvaceti letech pátrání je totiž u cíle.

Je 22. listopadu 1922 a on stojí v Údolí králů (pohřebiště poblíž města Luxor) před zazděným vchodem do hrobky. Vydechne a nahlédne do vysekaného otvoru.

„Co vidíte?“ ptá se nedočkavě lord Georg Herbert Carnarvon (1866–1923), který celý výzkum financuje. „Neuvěřitelné věci,“ odpoví Carter se zatajeným dechem, když se jeho oči přizpůsobí šeru. Ve světle svíčky se mihotají odlesky zlata.

Když o pár týdnů později objeví komoru s mumií faraóna Tutanchamona (1342/1339 př.n.l.–1323 př.n.l.), stává se jejich nález největším archeologickým objevem v historii. Provází ho však nejen sláva, ale také legenda o smrtícím prokletí.

Smrt provází podivná znamení

„Smrt přiletí na rychlých perutích k tomu, kdo poruší faraónův klid!“ stojí údajně nad vchodem do hrobky, ale Carter jen mávne rukou. Ve chvíli kdy hrobku otevře mu však v jeho domě sežere kobra oblíbeného ptáčka.

Krátce poté štípne lorda Carnarvona do tváře moskyt. Během několika dnů ulehne a 6. dubna 1923 umírá na otravu krve. V okamžiku jeho smrti v celé Káhiře zhasnou světla a zemře jeho milovaná fenka. Následují další neobvyklá úmrtí.

Zemře Carterův nejbližší spolupracovník Arthur C. Mace (1874–1928) a také jeden z prvních návštěvníků hrobky, princ Ali Bej Kamel Fahmy (1899–1923), kterého v londýnském hotelu Savoy zastřelí manželka.

Za nevyjasněných okolností umírá Carterův sekretář Richard Bettel, kterého najdou 15. listopadu 1929 mrtvého v jeho posteli. Jeho otec 20.února 1930 vyskočí z okna v sedmém patře londýnského bytu. Na jeho pohřbu přejede pohřební vůz malé dítě. Postupně si kletba vyžádá 23 obětí.

Carter povídačkám nevěří

Carter se o faraónově kletbě vyjadřuje jako o „směšných povídačkách.“ Ač by jako objevitel měl být první na ráně, žije ještě 17 let než v roce 1939 podlehne ve věku 66 let rakovině.

Z 26 lidí přítomných při otvírání hrobky jich v následujících deseti let zemře jen 6. Z 22 svědků otevření sarkofágu zemřou jen 2. Mezi oběti kletby jsou navíc řazeni i ti, kdo s hrobkou nemají nic společného, kromě toho, že znají někoho, kdo do ní vstoupil.

Jako je třeba Bettel nebo jeho otec.

Harry Burton (1879–1940), který vyfotografoval každý detail hrobu, umírá až v roce 1940, Carnarvonova dcera Evelyn Herbertová (1901–1980), která do hrobky vstupuje jako jedna z prvních, žije až do roku 1980. Marně byste také hledali slavný varovný nápis.

V hrobce i na sarkofágu je sice textů spousta, žádný z nich však není kletbou. Spíše jde o texty ochranného charakteru, které mají chránit faraóna před temnými silami nikoli před vetřelci.

Jsou za legendou naštvaní novináři?

Jako první se o kletbě zmiňuje spisovatelka Marie Corelliová (1855–1924), královna viktoriánských bestsellerů, jejíž dílo plné reinkarnací, astrálních projekcí a dalších mystických rekvizit stojí u zrodu hnutí New Age.

Několik dnů před Carnarvonovou smrtí píše: „Každého narušitele hrobky stihne ten nejstrašnější trest.“ Varování módní autorky se chytí rozladění novináři. Chtějí si zchladit vztek.

Carnarvon totiž dal exkluzivní práva londýnským Timesům a Carter vyhání, často dost neomaleně, z místa vykopávek všechny ostatní zástupce tisku. Později se uměle přiživované legendy chytají záhadologové. Snaží se díry v legendě zalátat „vědeckými“ teoriemi.

O jedech, kterými jsou napuštěné nástěnné malby. O tom, že Egypťané hrobky chránili radioaktivní horninou a podlahy sypali uranem. O mikroorganismech a plísni, která se v hrobkách bez kontaktu s okolím vyvíjela tisíce let v dokonalé zabijáky.