Noc už má pomalu na kahánku. Majestátní zdi bývalého gotického hradu přestavěného na pohodlný barokní zámek Vincennes se za chvíli stanou němými svědky popravy. Šestnáct gardistů nastoupí do zámeckého příkopu.
Ozve se štěkot výstřelů a do těla vévody d´Enghien se zaryje všech šestnáct kulek.
„Vévoda D´Enghien musí být bezpodmínečně zatčen a popraven,“ přesvědčuje na počátku března 1804 francouzského prvního konzula a budoucího císaře Napoleona I. Bonaparta (1769–1821) jeho ministr zahraničí Charles Maurice de Talleyrand-Périgord (1754–1838).
Právě bylo odhaleno spiknutí proti Napoleonovi a padlo v něm i jméno Ludvík Antonín Jindřich de Bourbon Condé (1772–1804). Talleyrand-Périgord se bojí pomsty Bourbonů, kdyby se znovu dostali k moci prince.
Považuje za hotovou věc, že je třeba zatknout prince, který tehdy žije v Bádensku. Na Napoleona tlačí tak dlouho, dokud ho nepřiměje k činu. Příkaz dát vévodu zatknout stojí Napoleona mnoho hodin úvah.
Uvědomuje si, že uvěznit, odsoudit a případně popravit příslušníka královského rodu, to už je vysoká hra. Tři dny chodí po své pracovně, než se definitivně rozhodne a promyslí plán Ludvíkova únosu. Nerad si nechává vnucovat cizí názory.
Celou akci má provést jeho poradce Armand Augustin Ludvík de Caulaincourt (1773–1827).
Naléhavá žádost o schůzku
Do Bádenska na Caulaincourtův pokyn proniknou 15. března 1804 francouzští dragouni a vévodu Ludvíka zajmou. Navzdory předchozím informacím však u něj generála Dumourieze neobjeví. Na návštěvě v jeho zámku se tehdy nachází jakýsi Tumerie.
I to ale únoscům stačí. Dumourieze, Tumerie – obě jména mají podobnou výslovnost a Ludvík je tak nařčen ze spiknutí a zadržen. Odvlečou ho na zámek ve Vincennes, sídla francouzských králů ležícího jihovýchodně od Paříže.
Záhy se sice ukáže, že s Pichegruovým a Cadoulalovým spiknutím opravdu nemá nic společného, ale není mu to nic platné. Když už ho jednou mají v hrsti… Vlastně už předem je odsouzen k smrti. 20. března 1804 zasedá vojenský soud, jenž má zkoumat Ludvíkovu vinu.
Princ si uvědomuje, že situace je opravdu vážná. Bere proto do ruky brk a spěšně píše Bonapartovi. V dopise, který odveze rychlý posel, žádá o setkání s ním. Věří, že celá věc je nedorozumění a musí se vysvětlit.
Posel nezaspal náhodou
Bonaparte otevře dopis, přečte si ho a vzápětí rozkáže Réalovi, ať odjede do Vincennes a jedná zde o řádném vyšetření celé události a pozdržení průběhu soudu. Jenže Réal jako naschvál zrovna toho dne, 21. března, zaspí.
Jakmile se zpožděním dorazí do Vincennes, zjistí, že je vévoda už po smrti. Jeho zaspání není náhoda. Ve skutečnosti Reál neměl zájem popravě zabránit. Na druhé straně, i kdyby „nezaspal“, přijel by na zámek pozdě.
Vojenský soud, v jehož čele stojí plukovník Pierre Augustin Hulin (1758–1841), jeden z dobyvatelů Bastily, prohlásí vévodu vinným z toho, že ohrožuje vnitřní a vnější bezpečnost Francouzské republiky a odsoudí ho k trestu smrti zastřelením.
Poprava, které se zúčastní hned 16 gardistů, proběhne 21. března ráno kolem třetí hodiny (některé prameny uvádějí čtvrtou hodinu).
Trápilo ho svědomí?
Vévodova poprava vzbudí obrovský rozruch a odsouzení v celé Evropě. Například neapolsko-sicilská královna Marie Karolína Neapolská (1752–1814), jedna z velkých odpůrkyň Napoleona, říká:
„Ze všech francouzských princů byl on jediný statečný a šlechetný,“ a dodává: „Nalézám útěchu jen v tom, že celá věc uškodí konzulovi.“ Sám Napoleon si na sklonku svého života už jako bývalý císař uvědomuje svůj omyl, kterého později litoval.
K případu vévody Ludvíka se znovu vrací při psaní závěti krátce před smrtí v roce 1821: „Dal jsem zatknout a odevzdat soudu vévodu z Enghienu, neboť si to žádaly zájmy a bezpečnost francouzského národa,“ snaží se obhájit své rozhodnutí, že nechal zemřít nevinného člověka.
