„Dnes je všeobecně známo, že jak denní listy, tak veškerý ostatní tisk v Čechách a na Moravě nepodléhá vůbec žádné cenzuře. Veškerý náš tisk má fakticky plnou svobodu v psaní,“ nechá se slyšet v roce 1946 komunistický ministr informací Václav Kopecký. Ve skutečnosti se už tou dobou začíná nad demokratickým tiskem smrákat.
Osvobození Československa v květnu 1945 má přinést tisku svobodu. Jenže vzniká úplně nové ministerstvo informací, pod které spadá nejenom kinematografie, ale i periodický a neperiodický tisk a rozhlasové vysílání.
Do jeho čela se postaví Václav Kopecký (1897–1961), dlouholetý redaktor Rudého práva, komunista a blízký spolupracovník Klementa Gottwalda (1896–1953).
„Hned od květnových dnů KSČ skrze ministerstvo informací realizovala mediální politiku podle svých představ,“ dodává Jakub Končelík, děkan Fakulty sociálních věd UK. Kopecký už 18. května 1945 přichází s vyhláškou, zakazující všechna periodika kromě těch, která vydávají politické strany Národní fronty (zahrnuje KSČ, Československou stranu socialistickou a Československou stranu lidovou).
Pro řadu novin to znamená definitivní konec. Zároveň ovšem vzniká spousta dalších novin různých organizací a zájmových spolků, které komunistům nepřekáží.
Využije každou záminku
Smůlu má například velice silná prvorepubliková agrární strana, která nesmí obnovit svoji činnost, natož něco vydávat. Zanikají proto její předválečné deníky Venkov a Večer. Ministrovi se hodí jakákoli záminka, aby mohl poškodit nepřátele své strany.
„Každý pokus o to, aby náš tiskový pořádek byl oslaben, otřesen, zvrácen, aby se poměry v tisku pod titulem tiskové svobody vrátily do stavu, kdy ulice ovládal tisk bulvární, senzační, dryáčnický…by musel býti celým národem a pokrokovým naším lidem nejrozhořčeněji odmítnut,“ hřímá Kopecký 13. listopadu 1946 na zasedání informačního výboru Národního shromáždění. Navenek se však tváří, že obsah novin nikdo nekontroluje.
Mazaná očista od kolaborantů
„Nikdy věru v tomto státě, v této zemi nepanovala tak plná svoboda tisku jako za našeho nového režimu lidové demokracie,“ dočtou se čtenáři z jeho pera v roce 1946 v Rudém právu. Skutečnost je ale o poznání jiná.
Ministr informací už pilně tahá za nitky, aby měl brzy nad vším kontrolu. Daří se mu to. O rok později nenápadně prochází Národním shromážděním zákon číslo 101/1947 Sb.
Definuje postavení žurnalistů, ustavuje Ústřední svaz československých novinářů a hlavně říká, že „členství v příslušném svazu je podmínkou vykonávání novinářského povolání.“ Kdo neprojde sítem státem kontrolované organizace, do novin zkrátka psát nemůže.
Komunisté se všemožně snaží ovlivnit i personální politiku v jednotlivých redakcích a dělají to mazaně právě přes nový svaz s vysvětlením, že chtějí očistit novináře od bývalých kolaborantů s nacisty.
Falešné informace o studentovi
Tím to ale nekončí. 24. února 1948 vstupuje v platnost komunistický zákon zakazující dovoz západního tisku.
Když proběhne o den později pochod na Pražský hrad na podporu demokracie a prezidenta Edvarda Beneše (1884–1948), je při něm student Vysoké školy lesního hospodářství Josef Řehounek (1925–1979) v Nerudově ulici postřelen do nohy.
Zprávy o tomto incidentu se stávají ukázkou toho, jak už mají komunisté noviny pod kontrolou.
V odborářském deníku Práce vychází 27. února 1948 na straně 3 článek s titulkem „Nikde nebylo použito zbraně.“ Událost na demonstraci ze středy 25. února noviny vysvětlují slovy „Při rozptylování hloučku vyšla příslušníku SNB z palné zbraně nešťastnou náhodou rána“.
Každopádně Řehounek stráví dva měsíce v nemocnici a zranění zanechá trvalé následky na jeho zdraví. Komunisté ho pečlivě sledují. Do novin smí proniknout pouze zpráva o tom, že se léčil několik dní, nic víc. Mladík to má spočítané:
ze studií je vyloučen, v prosinci 1948 pak zatčen a vyšetřován na základě obvinění z protistátní činnosti.
