Svět je mnohem barevnější než ho dokážeme vidět. Tušíme to, ale představit si to neumíme. Podle všeho ale mezi námi žijí ženy, které to vidí. Jak je to možné?

Poprvé odvážnou myšlenku vyslovuje v roce 1948 holandský vědec dr. de Vries. Odhaluje příčiny genetické barvosleposti mužů a upozorňuje na možnou existenci žen, které naopak mohou vidět barev více.

Jeho teorie však končí zapadlá na zadních stranách odborného tisku a De Vries už se k tématu nevrátí. Až v roce 1980 ji opráší britští vědci John Mollon a Gabriele Jordanová.

Výsledky jejich dlouholetého výzkumu potvrdí existenci žen, které díky odlišné stavbě oka vnímají svět jinak. „Tyto ženy mohou v ideálním případě vidět až 100 milionů odstínů,“ říká Mollon, ale dodává, že je téměř nemožné, aby své vnímání popsaly.

„Nedokážu těm barvám dát jména, navíc v každém odstínu vidím mnoho dalších,“ potvrzuje jedna z nich.

Běžný člověk vidí 10 milionů odstínů

Člověk má trichromatické vidění. To znamená, že o barevné vidění se starají tři typy světločivných čípků v sítnici oka. Když máme oči otevřené, reagují na světlo, každý typ na určitou část spektra. Jeden na modrou, druhý na zelenou, třetí na červenou.

Posílají do mozku impulsy, které ten interpretuje jako barvy. Každý typ čípku přitom rozliší asi 150 odstínů. Mozek tyto impulsy umí kombinovat exponenciálně tak, že průměrný člověk dokáže rozlišit 7 až 10 milionů různých odstínů.

Na světě je 60 000 000 tetrachromatek!

V čem spočívá jedinečná mutace? V tetrachromatickém vidění, tedy dalším, čtvrtém typu světločivných čípků. Ačkoli v přírodě se vyskytuje u člověka je neobvyklou a podle řady vědců dokonce nejvýznamnější objevenou mutací! Proč je jen u žen?

Geny pro pigmenty zelených a červených čípků leží na pohlavním chromozomu X a jen ženy mají dva, což umožňuje vznik čtvrtého typu čípku. Najít tetrachromatku však není snadné, přestože je v populaci až 10% žen se čtvrtým typem čípku.

Ne všechny totiž budou mít tetrachromatické vidění. „U mnohých bude mít čípek tak minimální odlišnost, že se jejich vidění nebude příliš lišit od běžného člověka,“ vysvětluje americký oftalmolog Dr. Jay Neitz.

„Skutečných tetrachromatek budou jen 2 až 3 procenta.“ I to je však přes 60 000 000 žen!

S hledáním pomůže až počítač

Stopou jsou muži, protože mají jen jeden chromozom X a pokud trpí dědičnou barvoslepostí, je téměř jisté, že zdědili po matce chromozom X s abnormálním genem. Hledání je však dlouho marné, protože výsledky série testů jsou neprůkazné.

“Možná je čípek neaktivní. Nebo mozek není schopen jeho impulsy zpracovat,“ začíná dr. Jordanová pochybovat o existenci žen se superviděním. V roce 2007 se však k výzkumu vrací s novou metodou testování. Počítač míchá jemné odstíny barev.

Pro běžného pozorovatele jsou všechny stejné. Rozdíl postřehne jen skutečná tetrachromatka. Opět se dlouho zdá, že bude vše marné.

Potom se však objeví žena s číslem cDa29. Okamžitě, přesně a s naprostou jistotou identifikuje všechny počítačem generované odstíny. „Skákala jsem jako blázen!

Konečně jsem měla důkaz, že tetrachromacie skutečně existuje,“ vzpomíná Jordanová na vzrušující zlom ve výzkumu.

Posunou ženy se superviděním vědu kupředu?

Vědci si od žen s touto schopností, zatím byly nalezeny tři, hodně slibují. Mohly by odpovědět na desítky otázek. Zda a jak se nervový systém člověka umí vyrovnat s genetickou odlišností. Jestli mozek dokáže zpracovat neobvyklé podněty nebo je ignoruje.

Jak by se vyrovnával s různými potenciálními genetickými zásahy. Ale také třeba pomoci pochopit, jak je možné, že některá matka neomylně poznává, že její dítě bude nemocné, dřív než se u něj projeví jakékoli příznaky.