„Zaručuji vám beztrestnost,“ slibuje poděbradský hejtman Otík Kamýcký vůdcům havířské vzpoury. Nic netušící vzbouřenci mu sednou na lep. S nadějí na spravedlnost vyrážejí kutnohorští na poděbradský hrad. Sotva přijdou, past sklapne. Čeká je zatčení, mučení a smrt.
Český král Václav II. (1271–1305) vydává roku 1300 královské horní právo, zákoník, který určuje pravidla důlního podnikání. Dobře totiž ví, že i když mu patří nerostné bohatství celé země, sám není schopen financovat těžbu ze státní pokladny.
Proto vznikají těžařská společenství. Podle zákoníku náleží panovníkovi z jejich činnosti takzvaná urbura, podíl jedné osminy ze zisku. Stejná situace panuje v Čechách i na konci 15. století.
Pozemky, kde se v Kutné Hoře těží, patří tehdy pražské kapitule a klášteru v Sedlci. Proto má z dolování tučný podíl i církev. Tím, kdo se na těžbě nejvíc obohacuje, ale není král ani církev, nýbrž těžaři. Jejich rukama proteče většina zisků a chtějí stále víc.
Český král Vladislav Jagellonský (1456–1516) ovšem není tak silnou osobností, aby dokázal ziskuchtivé těžaře udržet pod kontrolou. Roku 1490 navíc přesidluje do Budína.
Podvádí s vytěženou rudou
Nejvíce ale nenasytnými praktikami důlních podnikatelů trpí havíři. Povrchové žíly už jsou vytěženy.
„Když současně bylo třeba rudu těžit ze stále větší hloubky, šlechtická správa dolů, aby si zachovala neoprávněné zisky, zvyšovala vykořisťování námezdně pracujících havířů,“ píše český historik Zdeněk Kárník (1931–2011).
Havíři dobře vědí, že pro mnohé těžaře znamená jejich podnikání „malou domů“. Proto se začínají bouřit.
„Léta 1494., v sobotu po památce svatého Jiljí (6. září) havíř řečený Opat mluvil z opilství, že pan Michal z Vrchovišť, hofmistr horní na Horách Kutných, zrádně a nešlechetně činí při těch horách, pročež vzat byl do vězení na rozkaz pánů šepmistrů (konšelů-radních),“ uvádí ve svých pamětech Mikuláš Dačický z Heslova.
Jeden z havířů skutečně obviní Michala z Vrchovišť z podvodů. Tvrdí, že si část rudy přivlastňuje, má úkryt na její nelegální zpracování a tím okrádá královskou pokladnu. 6. září 1494 je havíř proto zatčen.
Uplatí vzbouřence pivem
Jeho druhové si to ale nenechají líbit. O dva dny později už dav havířů míří ke kutnohorské radnici. „Pokud ho nepropustíte, osvobodíme ho násilím,“ vyhrožují radním.
Kutnohorští konšelé se nakonec usnesou, aby havíři přišli se svými stížnostmi do Vlašského dvora. 14. září 1494 havíři dorazí. Jsou ozbrojení. Chvíli proto trvá, než se pánům povede je donutit, aby odešli na hřbitov sv. Barbory.
Aby byl klid, koupí jim dokonce na cestu několik sudů piva. Na hřbitově pak vzbouřenci přečtou svoji petici. Do jednání mezi nimi a radnicí se vloží kutnohorský arciděkan Slavomír Zrůbek. Právě jeho zásluhou dojde ke kompromisu.
Havíři se nedopustí násilí a Michal z Vrchovišť na oplátku bude zbaven funkce hofmistra.
Proradná lest končí smrtí
Ovšem odchod jednoho z podvodníků situaci nevyřeší. Pořád je dost těch, kteří se obohacují na úkor státu. Havířům o necelé dva roky znovu dojde trpělivost. Ozbrojení přicházejí 13. července 1496 na vrch Špimberk u hornické osady Kaňk.
Tentokrát už jsou o poznání ostřejší, znovu mají zbraně a žádají rovnou audienci u krále. Na kopci jich táboří na 6 tisíc. Jenže kutnohorští na ně pošlou svoji ozbrojenou hotovost.
Přidají se i vojáci poděbradského hejtmana Otíka Kamýckého z Tropčic, který havířům slíbí beztrestnost. Nikdo z nich ale netuší, že jde o lest. Na poděbradský hrad se vypraví 13 havířských vůdců k jednání.
Kamýcký je nechává zatknout a krále Vladislava Jagellonského žádá o jejich potrestání. Panovník mu vyhoví. Deset je popraveno 5. srpna 1596 v Poděbradech, dva na Křivoklátě, třetí uteče. Bez vůdců je možné vzpouru potlačit velice snadno.
Ovšem král nakonec podle Dačického zjistí, že je pravda na straně havířů a „proti svému zvyku nanejvýš rozčílen dal původce jímati a tři úředníky popraviti“. Potvrzuje to i listina z roku 1503 v Kutnohorském archivu.
