Po roce 1948 Sovětský svaz exportoval totalitní svůj režim do východní Evropy se vším všudy, tedy včetně pracovních táborů. O tom, kdo se dostane k moci rozhodovalo jediné: oddanost Stalinovi.

A stejně nakonec, i ti nejoddanější mnohdy končili na šibenici, stačilo se jen znelíbit…

Do vězení se mohl dostat kdokoliv. Tak byl třeba zatčen maďarský meteorolog poté, co oznámil příliv studeného vzduchu od severovýchodu. Právě na severozápadě Maďarsko sousedilo se SSSR…

Východoevropské pracovní tábory byly téměř dokonalou kopií svých sovětských vzorů zvaných Gulagů. V Československu měl jednu zvláštnost v podobě uranových dolů. Zde se těžil vzácný uran a zadarmo byl posílán do SSSR na výrobu jaderných náloží.

Vězňové zde přitom pracovali bez jakékoliv protiradiační ochrany. V Rumunsku 200 000 lidí z táborů zahynulo při stavbě kanálu Dunaj – Černé moře. V Bulharsku tábory existovaly i po roce 1960, tedy v době, kdy byly Gulagy v SSSR oficiálně zrušeny.

Tábory byly sice zrušeny, ovšem v odlehlých oblastech pod jinými názvy fungovaly dál. Hovořit o nich bylo za Brežněvovy éry, která odstartovala v roce 1964 naprosté tabu.

Sovětská tajná policie od táborů přešla v boji vůči oponentům komunistického režimu k jiným praktikám, zavírala je například na psychiatrické kliniky.

Až s nástupem Michajla Gorbačova v roce 1985 se o této temné kapitole ruské historie začalo opatrně hovořit. Avšak v současnosti je tato temná kapitola ruské historie opět zamykána do třináctých komnat.

Například vloni bylo zrušeno muzeum Perm 36 , které se dějinami pracovních tánorů zabývalo.