Ne každému osud dopřeje odejít z tohoto světa statečně a důstojně. Týká se to i korunovaných hlav. Ty mají navíc smůlu, že si jejich přešlapy bude historie pamatovat navěky.

Padnout v líté bitvě jako národní hrdina nebo poklidně skonat v okruhu svých blízkých. To by si jistě přál každý panovník. Někteří králové však takové štěstí bohužel nemají a naopak zemřou za velmi kuriózních až úsměvných okolností. Kteří vládci světových říší si v samotném závěru života utrhli pořádnou ostudu?

1. Důvěřivý Čchin Š´chuang-ti: Dobrovolně vypije jed!

„Buď mi vyrobíte lektvar nesmrtelnosti, nebo vás nechám zazdít zaživa,“ přikazuje svým lékařům a alchymistům mocný čínský císař Čchin Š´chuang-ti (260–210 př. n. l.).

Vyděšení učenci nemají jinou možnost než se pokusit imperátorovo nereálné přání splnit. Císař Čchin se zapíše do dějin coby prozíravý politik a vynikající vojevůdce, jemuž se jako prvnímu monarchovi podaří sjednotit starověkou Čínu do jednoho státu.

Provede rovněž důležitou reformu písma a zahájí výstavbu Velké čínské zdi. Získá si nicméně také pověst krutého tyrana, který posílá poddané na popraviště lusknutím prstů.

Když proto nařídí sluhům, aby uvařili lék, po němž se stane nesmrtelným, nikdo si mu nedovolí odporovat. Lékaři lektvar opravdu připraví, přimíchají do něj ovšem malé množství jedovaté rtuti!

Panovník v touze po věčném životě nápoj lačně vypije a vzápětí skoná na následky otravy.

2. Nešikovný Béla I.: Zhroutí se pod ním trůn!

Těžko si představit hloupější smrt než jaká postihne uherského krále a nitranského knížete Bélu I. (asi 1016–1063).

Zdatný středověký válečník z dynastie Arpádovců si jednoho letního dne sedne na svůj vlastní trůn tak nešikovně, že se pod ním zřítí! Béla při této banální nehodě utrpí vážné zranění, jehož následkům za několik dní podlehne.

Jeho nástupce Šalamoun I. (1053–1087) si do panovnického křesla sedal jistě opatrněji.

3. Smolař Karel II. Navarrský: Služebná ho upálí zaživa!

Z hrdla navarrského krále Karla II. (1332–1387) se dere nelidský řev. „Pomoc! Hořím!“ skučí monarcha v bolestné agónii. Nikdo jej však neslyší.

Vládce malého království, jež se nachází na severovýchodě dnešního Španělska, prosluje svou podlou a intrikánskou povahou. Z toho důvodu bývá jeho tragický skon v lednu roku 1387 označován mnohými kronikáři za spravedlivý trest.

Stárnoucí Karel požádá léčitele o radu, jak dosáhne zlepšení svého chátrajícího zdraví. Doktor poradí králi, aby se nechal od hlavy až k patě zašít do lněného plátna, nasáklého kořalkou a bude jako znovuzrozený. Vladař jej poslechne.

Jedna z jeho služek ale při zašívání zábalu dostane nápad upálit přebytečný konec nitě svíčkou. Alkoholem prosáklé plátno se pochopitelně okamžitě vznítí a než dívka stihne cokoli udělat, zašitý Karel se v hořící látce upeče zaživa!

4. Veselý Martin Aragonský: Zemře se smíchem na rtech!

To Karlův současník Martin Aragonský (1356–1410) zahyne za docela jiných okolností. Večer 20. ledna roku 1410 vstoupí do ložnice krále Aragonie, Valencie, Sicílie, Sardinie a Korsiky jeho oblíbený šašek jménem Borra.

„Kde jsi byl?“ zeptá se šaška Martin, který je zrovna po vydatné večeři. „Venku na vinici. Viděl jsem tam mladého jelena, jak visí za ocas ze stromu, jako by ho někdo potrestal za kradení fíků,“ zažertuje Borra.

Panovník dostane z podařeného vtipu takový záchvat smíchu, až se mu zastaví srdce…

5. Nešťastný Vilém III. Oranžský: Doplatí na svou nepozornost!

Nizozemský místodržící Vilém III. Oranžský (1650–1702) má vojenského talentu na rozdávání. V roce 1688 vyžene z Anglie tamního panovníka Jakuba II. Stuarta (1633–1701) a sám nastoupí na jeho místo.

O to více překvapující je fakt, že tak brilantní bojovník skoná skutečně hloupým způsobem. Anglický panovník si roku 1702 vyrazí do lesa na lov. Během honu si nicméně nevšimne malého krtince na zemi.

Vilémův kůň o něj klopýtne a shodí svého urozeného jezdce na zem. Monarcha se při pádu těžce zraní a v průběhu následujícího léčení navrch dostane zápal plic, jemuž nakonec podlehne.

Odpůrci Vilémovy vlády mají z králova úmrtí nesmírnou radost a ještě dlouhé měsíce poté připíjejí v krčmách na zdraví „malému gentlemanovi v černém sametu“, neboli krtkovi, jenž měl vladařovu nehodu na svědomí.

6. Požitkářský Adolf I. Fridrich: Ují se k smrti!

„Ještě jednu porci!“ poručí si s plnými ústy švédský král Adolf I. Fridrich (1710–1771) a otírá si mastné tváře. Tenhle obézní muž není zrovna příkladným panovníkem.

O státní záležitosti se skoro vůbec nezajímá a raději tráví všechen čas u stolu plného lahodných pokrmů. Daná záliba se Adolfovi také hořce vymstí.

Dne 12. února 1771 ho skolí srdeční mrtvice, bezprostředně poté co za jeden večer zkonzumuje humra, kaviár, uzené sledě, zelnou polévku, kysané zelí a 14 porcí tradičního švédského moučníku semla! To všechno pak ještě zapije několika lahvemi šampaňského. Ne nadarmo je obžerství křesťany pokládáno za smrtelný hřích.

7. Milovník psů Alexandr I.: Jeho skon zaviní zuřivé opice!

Mladý řecký panovník Alexandr I. (1893–1920) nade vše miluje svého psa. V roce 1920 je ovšem králův čtyřnohý mazlíček v zahradě napaden dvěma rozzuřenými opicemi. Alexandr ihned vyrazí věrného zvířecího přítele bránit a opice pokoušou i jeho!

Naneštěstí se do monarchových ran dostane infekce, která teprve sedmadvacetiletého Alexandra záhy připraví o život.

Řecko se nedlouho po králově smrti neuváženě pustí do války s Tureckem, v níž ostudně prohraje, načež britský státník Winston Churchill (1874–1965) ironicky poznamená:

„Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že čtvrt milionu lidí zemřelo kvůli kousnutí opicí.“