Metan není pro naše plíce ničím příjemným. V naší atmosféře ho naštěstí není mnoho, ale co není, může být. Důležitou roli zde hraje tání dosud věčně zamrzlé půdy (permafrostu), která má v sobě ukryto nemalé množství organických látek.

Sibiřské lesy v sobě zadržují velké množství metanu, který s podnebím dokáže dělat ještě větší divy než oxid uhličitý. Jenže na Sibiři se rapidně mění charakter celé krajiny. Tam, kde bývala věčně zamrzlá rašeliniště, se nyní objevují močály a jezírka. Ta se však při zvyšující se teplotě velmi rychle odpařují.

Zatímco v roce 1971 bylo v této oblasti napočítáno 10 882 jezer o rozloze přesahující 40 hektarů, tak v roce 1997 už jich bylo jen něco přes 9000. Následná vědecká pozorování, probíhající od roku 2000 až do loňského roku, zmizení 11 % jezer definitivně potvrdila.

Rašeliniště na Sibiři zaujímají prostor jako celá západní Evropa dohromady. Ruští vědci varují, že již byl překročen kritický bod zvratu, a že škody, které oteplováním na Sibiři vznikají, jsou nenapravitelné.

Málokdo si však troufne odhadnout další vývoj, protože zkušenosti lidstva s podobnými jevy v podstatě neexistují a počítačové simulace zas nemají dostatek vstupních dat.

V rašelině je totiž ukryto nepředstavitelné množství skleníkových plynů, které se při tání pochopitelně uvolňují. Zvláště nebezpečný je zmiňovaný metan. „Když uvolníte takové přírodní procesy, může to dojít tak daleko, že to už nepůjde zastavit.

Není žádná brzda, kterou byste mohli použít. Je to velmi vážné, protože jakmile permafrost roztaje, už ho nijak nezmrazíte,“ upozorňuje David Viner z klimatologického oddělení Východoanglické univerzity.

Za tání může lidská činnost a povede to k mnohem rychlejšímu růstu teplot na Zemi než kvůli neustále omílaným emisím. V praxi hrozí, že během tohoto století se ze sibiřské tajgy uvolní do atmosféry více než 700 000 000 tun skleníkových plynů ročně.