Britský inženýr Hubert Cecil Booth v roce 1901 pozoruje na londýnském nádraží v St. Pancras, jak železničáři čistí stlačeným vzduchem sedadla a podlahy. Oblaka prachu foukají všude kolem.

„Nebylo by lepší prach nevířit, ale naopak vysát?“ zeptá se jich. Vlakoví zřízenci jenom pokrčí rameny, prý už to zkoušeli. Booth si ale svoji myšlenku nedá vzít.

Tradičním prostředkem pro úklid je koště. Jenže stále větší přítomnost koberců a čalounění v obydlích donutila lidi přemýšlet i o jiných způsobech úklidu, které by byly mnohem efektivnější.

Proto se už v 19. století začínají na šlechtických sídlech používat namočené pytlíky obsahující například již uvařený čaj.

Tráva a piliny

Začátek 20. století přináší žhavé úklidové novinky v podobě posekané trávy, která se vrství na koberec kvůli prašnosti. Sypou se na něj také piliny, které mají zamezit zanesení špínou a prachem. Takové čištění ale samozřejmě nestačí. Tráva i piliny často nanesou do domu ještě více nečistot.

Rozfoukávání je k ničemu

Anglický konstruktér Hubert Cecil Booth (1871–1955) je znechucený z toho, proč na londýnském nádraží St. Pancras na přelomu 19. a 20. století železničáři prach z vagónů rozfoukávají a nevysávají.

Výsledek čistění železničních vagónů je tak katastrofální. Ve vzduchu je spousta prachu a vagóny stejně nejsou čisté.

Pomůže mu kapesník

Booth proto udělá úplně jednoduchý pokus. Před ústa položí kapesník a nasaje přes něj vzduch. Na kapesníku se objevuje prach. „Na tomhle principu by zařízení mělo pracovat,“ pomyslí si. Patent na něj si podává roku 1901. Jenže jak stroj pohánět?

Elektřina je tehdy luxusem, který má jenom málokdo.  Přesto v roce 1902 vyrobí elektrický vysavač, který má ovšem několik nevýhod. K přemísťování potřebuje vůz tažený koňmi, jeho hadice je dlouhá 244 metrů a dělá takový rámus, že se v okolí plaší koně.