Žijí jen v noci, nadevše milují lidskou krev a naopak nesnášejí česnek. Tak vypadá vžitá představa o upírech, vampýrech, morousech, krvesajích, zkrátka tvorech, kteří jsou obyčejným smrtelníkům krajně nebezpeční.
Postavy démonických upírů mají reálný základ, jak o tom vyprávějí i četné historické nálezy. Po celé Evropě vědci nacházejí indicie, že vampýrismus býval ohromným fenoménem a strach z upírů byl patrný v celém křesťanském světě.
Vždyť dodnes existují rituály, které zemřelým znemožňují návrat mezi živé. Tajemná Transylvánie, mystická Halič, záhadné Uhry, rozverné Benátsko i české země byly dlouho prostoupeny duchem těchto krvelačných bytostí…
Asi nejznámějším upírem v historii je proslulý hrabě Drákula, který obýval nedostupný hrad v karpatském pohoří v dnešním Rumunsku. Jeho předlohou měl být valašský kníže Vlad III. Dracula (1431–1476).
Jeho krajem však nebylo moravské Valašsko, nýbrž to rumunské. Valašsko bylo v té době samostatným knížectvím, k jeho prvnímu spojení se Sedmihradskem, jehož součástí je i Transylvánie, došlo až na konci 16. století. Vlad nebyl žádným lidumilem.
Liboval si v krutých popravách, zvláště si oblíbil ty, při kterých byl odsouzenec naražen na kůl. Tureckému poselstvu, které z náboženských důvodů odmítlo sejmout své turbany, nechal jejich vlasové pokrývky k hlavě přibít hřebíky.
S chudobou ve své zemi bojoval vskutku neotřelým způsobem, žebráky nechával upalovat. Ale, že by lidem sál krev? O tom se žádný z historických pramenů nezmiňuje. Autor knihy Dracula, irský spisovatel Bram Stoker měl prostě jen bujnou fantazii.
Navíc, Rumuni přes všechnu jeho krutost, vnímají knížete Vlada jako spíše pozitivní postavu, zejména kvůli jeho boji proti Turkům.
Podle tradic existovala v minulosti řada způsobů, jak údajné upíry zabít. Mělo jim být probodnuto srdce či hlava osikovým, lipovým či dubovým kolíkem, nebo jim bývala hlava uťata a položena k nohám, případně zakopána daleko od těla.
Tyto kroky měly za cíl zabránit tomu, aby dotyčný svou hlavu posmrtně objevil, a mohl tak vstát z hrobu. Do hrobu se pro jistotu navíc i střílelo šípy a byly na nich rozdělávány očistné ohně. Takové hroby jsou roztroušené po celém kontinentě.
V poslední době na ně narazili například polští archeologové u města Gliwice nedaleko českých hranic. Původně v této lokalitě očekávali nález obětí druhé světové války. Nakonec je však čekalo velké překvapení. Kostry zde nalezené měly hlavu oddělenou od těla.
Lebka byla uložena u jejich nohou. To naznačuje, že tito lidé byli pohřbeni rituálním způsobem, jaký se používal v boji proti upírům. Mrtvým tak mělo být znemožněno, aby vysávali krev živým. Polské vědce nyní čeká spousta práce.
Vzhledem k tomu, že v hrobech nebyly nalezeny žádné šperky, knoflíky či jiné artefakty, je zatím obtížné určit, z jaké doby pocházejí. Okolnosti naznačily, že nedaleko děsivého hřbitova se nacházelo i popraviště.
Podle polských badatelů je možné, že popravení nešťastníci, kteří byli okolím pokládáni za vampýry, byli nakaženi tuberkulózou. Bledost takto nemocných mohla lidem upíry asociovat.
Navíc, po jejich smrti docházelo při rozkladu těla k produkci tekutiny, která mohla být vydávána za čerstvou krev.
Jiný podezřelý hrob archeologové našli v italských Benátkách. Zde byla uložena žena, mezi jejíž čelisti byla vpravena cihla. Zcela jistě se nejednalo o náruživou milovnici stavebního materiálu, který si chtěla odnést s sebou i do záhrobí.
Cihla se dávala mrtvým do úst proto, aby se jim zabránilo v choutkách na čerstvou lidskou krev. Upíři svým kousnutím měli podle tehdejších představ nejen ničit lidské životy, ale také přenášet postrach středověku i raného novověku – mor. „To je poprvé, kdy archeologie uspěla v rekonstrukci rituálu vymítání upíra,“ jásal antropolog Matteo Borrini z univerzity ve Florencii. Podle jeho názoru pomůže nález ověřit, jak vznikl mýtus o upírech.
Benátky byly důležitým obchodním centrem a přicházely do nich tisíce lidí z celého starého světa. Mnozí si s sebou na cestu jako nechtěné zavazadlo přibalili i morovou infekci. Benátky tak s epidemiemi měly řadu zkušeností.
Jedna taková morová rána postihla město v roce 1576. Mimochodem, ta se stala osudnou renesančnímu malíři Tizianovi. Tělesné ostatky nebohé ženy archeologové objevili v masovém hrobě na ostrůvku Lazzaretto Nuovo asi tři kilometry od města, do kterého byly pohřbeny oběti morové rány. Podobné epidemie živily v tehdejší společnosti víru v upíry.
Podle Borriniho za to mohly nedostatečné znalosti rozkladu tělesných ostatků.
Hrobaři, kteří tehdy znovuotevírali masové hroby, vyprávěli o plynem nadmutých nemrtvých, jejichž vlasy dále rostly (ve skutečnosti se jejich tělo smršťovalo) a kterým z úst vytékala krev. Těla bývala zahalena do rubáše, který při exhumaci měl v oblasti úst díry.
Lidé si mysleli, že upír se z hladu zakousl do látky. Ve skutečnosti rubáš likvidovaly ústní bakterie. Podle středověkých lékařských a náboženských textů pohřbení „nemrtví“ vysávali zbytky života z ostatních těl.
Sbírali tak sílu pro návrat do ulic měst, kde kromě sání krve počestným občanům Benátek šířili i nejrůznější choroby.
„K zabití upíra se musel z úst odstranit rubáš, který měl být pro upíry čímsi na způsob mateřského mléka, a vložit do nich něco, co se jíst nedá,“ přiblížil Borrini. Proto se nebožtíkům vkládaly do úst cihly nebo kameny. Existovali ovšem skuteční upíři?
Zcela jistě se objevovali a dodnes objevují zvrácení jedinci, kteří pro ukojení svých potřeb vyžadují lidskou krev. Rozhodně se však o upíry nejedná. Za upíry mohli být pokládáni lidé nemocní, ať už byli nakaženi morem, tuberkulózou nebo jinou chorobou.
Například porfyrie se projevuje citlivostí na světlo a obnažením dásní, což je pro vznik upířího mýtu živná půda. A někteří lidé jsou natolik otravní, že svému okolí vskutku pijí krev…
