Šťavnatý pečený krocan s nádivkou, dýňový koláč, naložené brusinky, bramborová kaše a pečená zelenina na čistě prostřeném stole. Kolem něj se každý čtvrtý čtvrtek v listopadu shromáždí celá rodina, i když to někdy znamená cestovat přes několik států.

Druhý nejpopulárnější americký svátek letos připadne na 26. listopadu. A my se nyní společně podíváme na všechny detaily, které slavnost obžerství a pospolitosti provázejí.

Prvenství mezi prázdninami drží v Severní Americe Vánoce, což asi překvapí jen málokoho. Podobnost mezi nimi a listopadovým svátkem je i v jídelníčku, neboť v některých domácnostech je krocan též součástí štědrovečerní tabule.

Na den Díkuvzdání byste však výjimky hledali hůře. Spojené státy jsou zemí s nejvyšší konzumací krocaního masa na světě, ročně je na jejich území zabito a snědeno přes 200 milionů kusů.

Z toho dobrá čtvrtina připadá právě na ten nenápadný, ale přesto výjimečný den na konci listopadu, kdy zima už je za dveřmi.

Původním osadníkům, jejichž sklizeň se takto symbolicky každý rok připomíná, však na hostině brambory, dýňové koláče, ani pečení krocani prim nehrají.

Slavnosti sklizně

Je ráno na začátku října léta páně 1621, a mezi dřevěnými sruby Plymouthu v budoucím státě Massechusetts se line libá vůně. Ženy a dívky jsou dnes na nohou už od časného rozbřesku, vařit pomáhá každá ruka.

Není to ani rok, co 102 osadníků poprvé spatřilo břehy mysu Cod a na vymýceném prostranství v malé zátoce, na zbytcích dřívějšího indiánského tábora, založilo dnešní osadu.

Zima, dlouhá cesta a nedostatek zásob si však vybraly svou daň, a tak se dnešního požehnaného dne, slavnosti první sklizně, dožila ani ne polovička z hrdých pionýrů galeony Mayflower.

Díky pomoci domorodců a zvláště indiána jménem Squanto, který se projeví jako schopný překladatel, je však první žeň bohatá a letošní zimu už je nečeká hlad.

Je-li lepší důvod k oslavě, pak ho nikdo z první britské kolonie v Severní Americe nezná.

První hostina

Slavnosti se zúčastní rovněž domorodí hosté a není jich zrovna málo. Sačem, neboli náčelník, Massasoit z velkého kmene Wampanoagů s sebou přivádí 90 mužů, kteří na hostinu uloví pětici srnců.

Kromě vysoké je podáváno lovné ptactvo, mezi nímž sice krocani nechybí, ale mnohem více je kachen, hus a holubů. Neschází ani cibulová a bylinková nádivka, jejíž součástí však není chléb. Ten je zde kukuřičný a podává se zvlášť.

Na jídelníčku jsou dále úhoři a vařené dary moře v podobě krabů, humrů a mušlí. Brambory a jejich sladká odrůda na stole absentují docela a neobjeví se na něm ještě po mnoho let.

Konkrétně až do osídlení karibské oblasti a Jižní Ameriky, odkud tyto plodiny pocházejí. Oslava se protáhne na tři dny, a když skončí, domorodci odcházejí spokojení.

Poražení Britové

Málokdo ví, že za ustanovením Dne díkuvzdání coby skutečného národního svátku stojí především války a jedna žena. Tradice totiž nepokračuje nepřetržitě od památného dne hostiny prvních osadníků a nezachová si ani stálé datum.

V průběhu osmnáctého století je držena k řadě různých příležitostí, od vojenského vítězství po přijetí ústavy v daném státě, a koná se i víckrát za rok. Bohatá sklizeň mezi ně patří rovněž, ale původní význam Díkuvzdání se zvolna vytrácí.

První oficiální vyhlášení tohoto svátku kongresem se objevuje až během Americké války o nezávislost v roce 1777. George Washington jej prohlásí za oslavu vítězství nad britskými vojsky v bitvě u Saratogy, která se pro válku stane zásadním zlomem.

Každý občan Spojených států má tehdy, dne 18. prosince, vzdát díky Bohu všemohoucímu za dary a požehnání, kterých se mu v uplynulém roce dostalo.

Svátek sjednocení národa

V 19. století se Den díkuvzdání pravidelně slaví pouze v Nové Anglii. Ostatní státy severu jej drží kdy se jim zachce, časným říjnem počínaje a mrazivým lednem konče, a státy jihu jej neznají vůbec.

Že je čas ke změně si jako první uvědomí spisovatelka Sarah Josepha Haleová (1788-1879), autorka slavné básničky „Mary měla jehňátko.“ Jakožto bohabojná žena správně cítí, že Den díkuvzdání má své čestné místo vedle Dne nezávislosti a narozenin George Washingtona, což jsou jediné oficiální svátky té doby.

Prezident Zachary Taylor (1784-1850), kterému poprvé napíše v roce 1846, jí však sluchu nepopřeje. To však naprosto netuší, s kým má tu čest.

Sarah Haleová je totiž stejně přesvědčená jako tvrdohlavá a svými dopisy nepřetržitě bombarduje prezidentskou kancelář po příštích 17 let.

Vyslyšena je až Abrahamem Lincolnem (1809-1865), který pochopí její záměr a uprostřed hrůz občanské války se rozhodne zažehnout světélko, jenž může posloužit vyčerpanému národu k útěše.

Den díkuvzdání je stanoven na poslední čtvrtek měsíce listopadu a s konečnou platností uznán národním svátkem. Bezmála 250 let po svém historickém předobrazu.