Pokud by se některý ze středověkých vládců nachomýtl k uzavírání smluv mezi dvěma společnostmi, asi by se pořádně divil. Stačí totiž na několik papírů naškrábat podivné klikyháky a je hotovo.

Kdysi dávno by se nějakým podpisům všichni vysmáli a raději by dokumenty potřísnili voskem a přiložili na ně pečetidlo.

Vyjmenovat státní symboly České republiky může dát někomu pořádně zabrat. Většina si vzpomene na vlajku, hymnu, velký a malý státní znak, trikolóru a prezidentskou standardu. Sedmým a zároveň posledním symbolem je často opomíjená státní pečeť.

Váleček a prsten

Pečeť se totiž rovná pravosti dokumentu, zároveň má i praktickou funkci, protože brání, aby řádky četl někdo nepovolaný. Kdyby to někdo zkusil, adresát by to okamžitě poznal. Přitom důmyslný ochranný systém pochází už ze 6. tisíciletí př. n. l.

Tehdejší pečetidla, jak se nástroji vytvářející pečeť říká, mají velice primitivní design a připomínají spíše drobné knoflíky s ornamenty. V Mezopotámii pro změnu letí válečková pečeť, tedy kamenný válec se všemožnými výjevy.

Tím se přejíždí po mokré hlíně a obchodníci si tak například značkují své zboží. Aby válečky měli pořád u sebe, nosí je údajně přivázané na krku řetízkem. Jenže vláčet něco takového celé dny se ukáže být nepraktické, problematiku vyřeší egyptští faraoni.

Právě u nich se poprvé objevují pečetní prsteny, na nichž mají vládci vyrytá svá jména. Díky nim mohou uzavírat důležitá příměří a činit rozhodnutí – zkrátka kdo má prsten, vládne.

Stačí přidat pryskyřici

Tradici samozřejmě odkoukají Řekové a Římané. Pečetidla jsou vytvářena z drahých kamenů a slonoviny a stávají se luxusním zbožím. Sám Pompeius (106–48 př. n. l.) se kupříkladu pyšní početnou sbírkou. Tu nechá dokonce vystavit.

Skutečná doba pečeťová ale nastává až s příchodem středověku. Pečetidlo třímají v rukou hlavně králové a duchovní, později se praxe rozmůže i mezi obchodníky, rytíře, ale také kláštery a města.

Nejčastěji se užívá klasická vosková pečeť, ta má ale specifické složení. Ze dvou třetin ji tvoří včelí vosk, k němuž se musí ještě přimíchat pryskyřice, aby výsledek ztvrdnul.

Ztuhlá směs se musí rozehřát, podle historiků minimálně na 80 stupňů Celsia, následně pisatel nakape vosk na papír či pergamen a rychle přispěchá s pečetidlem. Vše je záležitostí několika vteřin, pečetidlo navíc musí být přitlačeno minimálně deset sekund. Následné chladnutí ale trvá pár minut.

Kovová varianta

V průběhu středověku se rovněž objevuje další druh pečetě, jíž se říká bula. Užívá se hlavně v případě papežů – ti žádný vosk nepotřebují. Stačí dva kovové, v některých případech i zlaté, plíšky.

Mezi ně je zavedena buď hedvábná stuha či konopná šňůra, jež se provlékne mezi kotouči. Ty jsou následně velkou silou přitlačeny k sobě a je do nich vyražen emblém. Další léta přivedou provlékání provázku i ke klasickým pečetím.

Ukáže se to jako praktické třeba v případě, kdy dokumenty potvrzuje více osob. Papír je poté doslova ověnčen pečetěmi. Závěsný styl se rovněž užívá v případě udílení královských privilegií městům.

Šťastlivci, kteří umí číst, se pak mohou při bližším prozkoumáním podívat, komu pečeť patří.

Podpis nic neznamená

Asi žádný žák, který prošel českým vzdělávacím systémem, z hlavy nevymaže letopočet 1212, čili rok, kdy byl českým králům udělen dědičný titul. Dokument Zlatá bula sicilská získává jméno právě díky speciální pečeti, jež je zavěšená pod listinou.

Našli bychom na ní podobiznu krále Fridricha II. Štaufského (1194–1250). V Anglii zase velebí rok 1215, který je spjat s Janem Bezzemkem (1166–1216). Tamní král vydává přelomový dokument Magna Charta, čímž se částečně zbavuje absolutistické moci.

Podpis vládce bychom na listině hledali marně. Jednoduše tam není, protože ve středověku nic neznamená, a tak je k vidění velká pečeť. V případě zkoumání těchto nenápadných svědků historických událostí může zdánlivě hrát roli i barva.

Klasická pečeť se vyznačuje červeným odstínem, za nějž může příměs rumělky. Francouzi však volí zelený vosk, ten značí trvalou platnost obsahu, dočasná rozhodnutí pro změnu mají žlutou barvu. Historici však dodávají, že napříč Evropou neexistoval jednotný systém barev.

Veřejná likvidace

Ani tak zdánlivě dokonalý systém jako byly pečetě se neobešel bez zájmu podvodníků. Snažili se vyrábět pečetidla na základě otisků pečetí. Jindy se nebáli vykrást také hroby vlivných lidí.

Aby se něčemu takovému zabránilo, pečetě se po skonu majitelů ničily, a to velkou ranou kladivem. Demontáž pečetidla například probíhá přímo na pohřbu durhamského biskupa Roberta de Insuly.

Jindy ale nejsou uposlechnuty rady a dotyčný je se pohřben právě s pečetidlem – děje se tak u francouzských královen a princezen.

Závan starých časů

Ruku v ruce s rostoucí gramotností a byrokratickou zátěží, odstartuje postupný úpadek voskových pomocníků. Začíná zhruba v 15. století, kdy úředníci dokumenty opatřují prostým podpisem. Posledním zábleskem je ještě tzv.

suchá pečeť, kdy je emblém bez vosku vyražen do papíru. Dnes se postupně i od těchto praktik upouští a jsou součástí spíše starobylých ceremonií jako je tomu v Anglii při udělování šlechtických titulů či třeba v právnických kruzích.

Výjimkou potvrzující pravidlo ale najdeme v Číně, Jižní Koreji a Japonsku. V poslední jmenované zemi mají lidé svou osobní pečeť, jíž se říká hanko.

Dnes se už však netiskne do vosku, nýbrž do červené barvy a Japonci ji potřebují při koupi nemovitosti či založení firmy. Většina zbylých států ale drží pečetě alespoň jako reprezentativní záležitosti, v USA přichází ke slovu při mezinárodních smlouvách.