Ještě na začátku 20. století se ženské tělo poslušně zavírá do korzetu, který dokáže sevřít pas téměř jako svěrák. Pak přichází společenská událost, odvážné šaty a jeden velmi praktický problém: kostice korzetu jsou pod látkou vidět.

Američanka Mary Phelps Jacobová proto bere dva kapesníčky, několik stuh a improvizuje. Vzniká lehká podprsenka bez zad.

Korzet má v té době v ženském šatníku téměř posvátné místo. Tvaruje pas, drží tělo vzpřímené a vytváří siluetu, kterou diktuje móda. Jenže zároveň je pevný, těžký a často vyztužený kosticemi.

Ty se stanou problémem pro mladou Mary Phelps Jacobovou (1892-1970), která pochází z bohaté newyorské rodiny a pohybuje se ve společnosti, kde na vzhledu záleží úplně stejně jako na tom, kdo byl pozván na večírek.

Když si v roce 1913 obléká šaty s odhalenými zády, korzet pod nimi jednoduše odmítá spolupracovat. Kostice vystupují zpod látky a kazí elegantní vzhled. Jacobová proto se svou služebnou hledá řešení.

Dva hedvábné kapesníčky spojí stuhami tak, aby vytvořily měkkou podpůrnou konstrukci. Žádné železo, žádné pevné šněrování, žádné těsné sevření pasu. Prostě něco, co drží tam, kde má, a přitom není pod šaty vidět. Nápad funguje.

Přítelkyně, které improvizovaný kousek spatří, ho chtějí také. Jacobová rychle pochopí, že právě narazila na něco, co může mít mnohem větší budoucnost než jeden povedený večerní outfit.

Vynález není první, ale patent přichází

Je ovšem fér dodat, že Jacobová podprsenku nevynalézá z ničeho. Už v 19. století existují různé pokusy nahradit nebo rozdělit tradiční korzet.

Francouzská návrhářka Herminie Cadolleová (1845-1926) například v roce 1889 představuje konstrukci, která odděluje horní část od korzetu. Právě její návrhy patří k důležitým předchůdcům moderní podprsenky.

Jacobová ale přichází s řešením, které je jednoduché, lehké a vhodné pro šaty s odhalenými zády. V únoru 1914 podává patentovou přihlášku a 3. listopadu získává americký patent na svůj „Backless Brassiere“.

Z domácí módní improvizace se tak oficiálně stává vynález. Jenže příběh má poněkud ironickou zápletku. Jacobová svůj patent prodává společnosti Warner Brothers Corset Company za 1 500 dolarů. Firma na rozvoji podobného typu prádla později vydělá mnohem více.

Žena, která pomáhá ženám uniknout z korzetového sevření, tedy svůj nápad nakonec prodává firmě specializující se právě na korzety.

Ocel mizí, podprsenka vítězí

Podprsenka navíc získává nečekaného spojence v první světové válce. Americké úřady v roce 1917 vyzývají ženy, aby omezily používání kovových korzetů. Ocel je totiž potřeba pro válečný průmysl.

Podle dobových odhadů může být díky tomu ušetřeno přibližně 28 000 tun oceli. Zní to skoro absurdně: ženské spodní prádlo se najednou stává součástí válečného hospodářství. Tím se mění i společenský význam podprsenky.

Ženy stále častěji pracují mimo domácnost, sportují, cestují a nosí praktičtější oblečení. Těžký korzet se do nového způsobu života hodí stále méně. Podprsenka je přitom mnohem nenápadnější a umožňuje tělu větší volnost.

Jenže ani ona nepřestává ženské tělo tvarovat. To je další ironie příběhu.

Vede bohémský život

Korzet sice mizí, ale móda dál rozhoduje, jak má ženská postava vypadat. Ve 20. letech je žádoucí spíše plochá, chlapecká silueta, později se naopak prosazují modely, které poprsí zvýrazňují.

Přicházejí košíčky, výztuže, pružné materiály a stále důmyslnější konstrukce. Z původních dvou kapesníčků a několika stuh se během desetiletí stává obrovský průmysl. A Mary Phelps Jacobová? Její život pokračuje stejně nekonvenčně jako její vynález.

Později vystupuje pod jménem Caresse Crosby, pohybuje se mezi umělci a spisovateli a vede bohémský život.