Když se podíváte na nadýchaný kupovitý mrak, připomíná obrovskou vatovou peřinu. Ve skutečnosti v něm ale může být ukryto kolem 500 tun vody, tedy hmotnost srovnatelná se stovkami slonů. Přesto si tenhle vodní kolos klidně pluje oblohou.

Žádné kouzlo v tom není. Mrak totiž není obrovská louže zavěšená ve vzduchu.

První trik se ukrývá ve velikosti. Voda v mraku není soustředěná v jedné obří kapce, která by logicky okamžitě zamířila k zemi. Je rozptýlená do ohromného množství miniaturních kapiček, často o průměru kolem setiny milimetru.

Každá z nich je tak drobná, že její pád brzdí odpor okolního vzduchu. Kapičky proto klesají jen velmi pomalu a vzdušné proudění je snadno udrží ve výšce. V jednom krychlovém metru oblačnosti mohou být dokonce desítky až stovky milionů drobných kapiček.

Mrak tak sice v součtu váží hodně, ale jeho voda je rozdělená na neuvěřitelné množství malých „balíčků“.

Nenachází se na jednom místě

Druhá část vysvětlení je ještě zajímavější. Mrak není pevný objekt, který někde visí a čeká, až ho gravitace stáhne dolů. Neustále jím proudí vzduch.

Sluncem ohřátý vzduch stoupá vzhůru, při rozpínání se ochlazuje a vodní pára v něm kondenzuje na drobných částicích prachu, soli nebo pylu. Tak vznikají kapičky, které vytvářejí viditelný mrak.

U kupovité oblačnosti navíc pomáhají vzestupné proudy, které kapičky zvedají a udržují v atmosféře. Je to trochu jako kdyby někdo neustále foukal pod obrovskou hromadu konfetek, jednotlivé kousky jsou lehoučké, a tak je proud vzduchu dokáže snadno udržet.

Gravitace vyhraje

Jenže ani atmosféra neumí podvádět navěky. Kapičky v mraku do sebe narážejí, spojují se a postupně rostou. Z nepatrné kapičky se stává kapka, která už je dost velká na to, aby ji vzdušné proudění neudrželo.

V určitém okamžiku přichází chvíle, kdy gravitace řekne své poslední slovo a kapka začne padat. Pokud cestou dál nabírá vodu a roste, dorazí k zemi jako déšť. Takže mrak ve skutečnosti neporušuje gravitaci. Jen ji velmi dlouho zaměstnává drobnými kapičkami a proudícím vzduchem.