„Slyším zvonek u dveří a najednou mě zachvátí panika,“ zní z reproduktorů slova písně The Visitors od slavné švédské skupiny ABBA. Píše se rok 1982 a nejpopulárnější popová kapela na světě je na konci svých sil.

Potrvá už jen rok, než se rozpadne a fanoušci o ní začnou mluvit v minulém čase.

Přestože na jejich posledním řadovém albu už není mnoho hitů, přesto je pro dějiny hudby – a nejen hudby – víc než důležité. Jde totiž oficiálně o historicky první album vydané na „cédéčku“.

Až do počátku osmdesátých let mají posluchači vcelku omezené možnosti, jak si poslechnout hudbu. Pomyslné prvenství si udržují vinylové desky. Zvuk je zde zaznamenán analogicky pomocí drážek.

Když po nich jehla přejíždí, její vibrace jsou zesíleny a „dělají“ zvuk. V 60. letech pak přichází na trh kazety. Jsou menší, snadno přenosné. Uvnitř mají magnetickou pásku a zvuk lze na kazety i snadno nahrát.

Každý správný milovník hudby má ale po ruce vždy tužku, aby ušetřil baterky v přehrávači a rozmotávání zmuchlaných pásků je běžná součást hudebního zážitku. Když na trh v roce 1979 vtrhnou walkmany, je komfort takový, že málokdo čeká nějakou změnu. Ale ta se už pomalu chystá.

Kdo nepřetáčí, neposlouchá

Tato zařízení mají vlastně jednu velkou nevýhodu – zvuk je zaznamenán kontinuálně. Kdo si chce poslechnout písničku uprostřed alba, musí zuřivě přetáčet. Nemluvě o mechanickém poškození.

„To přece musí jít nějak líp,“ rozčiluje se James T. Russel (*1931). „Když se části záznamového zařízení nebudou dotýkat, nedojde ani k poškození,“ přemýšlí. Jedinou cestou je světlo. Jeho pokusy vedou k úspěšnému cíli:

v roce 1970 si nechá patentovat optický systém záznamu zvuku. Následující roky jej vylepšuje, až nakonec upoutá pozornost dvou velkých firem. Aby si zajistily klíčovou pozici na trhu, síly spojí giganti Sony a Phillips.

„Když budeme spolupracovat, ušetříme a zároveň víc vyděláme,“ dochází k velké dohodě.

„Protože o náklady na výzkum se podělíme a díky standardizaci a využití našich distribučních sítí ovládneme trh.“ Ke spojení dojde v roce 1979. Během pár let vývoj díky tomu poskočí neuvěřitelným způsobem.

„Zajistíme záznam hodiny zvuku,“ přichází se skvělou zprávou inženýři, ale představenstvo firmy Sony zavrtí hlavou. „Musí to mít minimálně 74 minut.

Chceme, aby se na cédéčko vešla celá Beethovenova devátá symfonie!“ A tak dávno mrtvý skladatel stojí za tím, že se dnes nejčastěji na cédéčko vejde 80 minut zvukového záznamu.

Revoluce je tu

Prvním oficiálně vydaným cédéčkem je právě album The Visitors od Abby. A je to pecka. Protože na rozdíl od kazet nebo gramofonových desek si posluchač může rovnou vybrat, kterou skladbu si chce poslechnout.

Jednoduchost, dostupnost a kvalita umetou vynálezu cestičku, takže na přelomu 80. a 90. let jde o nejběžnější způsob záznamu zvuku.

Cédéčka se navíc začnou používat i v počítačích, protože jsou mnohem kvalitnější než dosavadní diskety, a také pojmou mnohem více informací. Na několik let, než technologie poskočí zase o krok dál, tak nemá kompaktní disk konkurenci.

V roce 1996 na trh přichází první DVD, kam se toho vejde mnohem víc – už nejenom hudba, ale třeba i celý film.