Zatímco člověk dokáže kvůli dortu zapomenout na dietu, kočka by nad čokoládovým dortem nejspíš jen důstojně ohrnula nos. Ne proto, že by byla rozmazlená, ale protože sladkou chuť prakticky neumí vnímat. Její jazyk je totiž evolučně nastavený úplně jinak.

Kočka je masožravec tělem, metabolismem i chuťovými receptory. Tím její podivuhodnosti zdaleka nekončí. Sladké? Děkuji, nechci. Kočičí jazyk má chuťové receptory podobně jako náš, jen mu jeden důležitý „program“ chybí.

Kočkám nefunguje gen Tas1r2, který u lidí a mnoha dalších savců pomáhá vytvářet receptor pro sladkou chuť. Vědci ho označují jako pseudogen, genetickou pozůstalost, která už neplní svou původní funkci. Kočka proto cukr nevnímá způsobem, jakým ho vnímáme my.

Zato dokáže reagovat na slané, kyselé, hořké a především na látky spojené s masem, například některé aminokyseliny. Evoluce zkrátka usoudí, že když se celý život živíte kořistí, není nutné poznat rozdíl mezi jahodovým dortem a vanilkovou zmrzlinou.

Má struhadlo a radar

Jazyk jako struhadlo a vousy jako radar. Kočičí jazyk má další trik: jeho povrch pokrývají drobné zahnuté papily z keratinu, které připomínají miniaturní háčky.

Díky nim si kočka dokáže velmi účinně pročesávat srst, odstraňovat nečistoty a zároveň z ní získávat pachové informace. A pak jsou tu vousky.

Nejsou to obyčejné chlupy, ale mimořádně citlivé hmatové orgány, které pomáhají kočce orientovat se v prostoru a vyhodnocovat okolí. Proto také není dobrý nápad vousky jen tak zastřihnout kvůli „hezčímu účesu“. Kočka nepotřebuje kadeřníka, potřebuje své senzory.

Vrní, i když není šťastná

Jedním z největších kočičích omylů je představa, že předení automaticky znamená „jsem spokojená“. Kočka sice vrní, když je uvolněná, ale stejný zvuk může používat také ve stresu, při strachu nebo dokonce při bolesti.

Předení vzniká díky práci hrtanu a nervového systému a zvláštní je i to, že probíhá při nádechu i výdechu. Koťata se přitom naučí příst už během prvních dnů života. Ještě jedna zajímavost:

kočka většinu komunikace s jinými kočkami neřeší mňoukáním, ale pachy, postojem těla, ocasem a dalšími signály. Mňoukání si do značné míry upravuje pro život s člověkem. Jinými slovy: možná si myslíme, že kočka nás poslouchá. Ve skutečnosti si ona už dávno vychovala nás.